Haka na Jesenicku

Joseph podobně jako řada původních polynéských obyvatel Nového Zélandu vyslyšel volání do zbraně poté, co v září 1939 vypukla v Evropě válka. Vláda ve Wellingtonu vyhověla požadavku maorských poslanců o vybudování speciální jednotky složené z původních obyvatel země a souhlasila s vytvořením 28. maorského praporu, který se stal samostatným doplňkem 2. novozélandské divize. Po tříměsíčním výcviku se prvních 681 členů praporu Māori vydalo 2. května 1940 jako součást novozélandského kontingentu na slavném luxusním parníku Aquitania na cestu do Evropy.

Původně měli vojáci z opačného pólu zeměkoule zamířit do Egypta, ale za hrozící německé invaze po pádu Francie byl konvoj plavidel z novozélandských a australských přístavů odkloněn a kolem Afriky zamířil do Anglie. Zde Maorové dramatické okamžiky letecké „Bitvy o Británii“ strávili výcvikem a budováním obrany. Po šesti měsících na počátku roku 1941 srdce impéria opustili a po opětovném obeplutí Afriky dorazili v březnu 1941 do Egypta, kde byl maorský prapor posílen o dalších 300 mužů a vyslán do Řecka. Zde měl čelit německé invazi, ovšem početní převaha nepřítele donutila britské velení stáhnout expediční jednotky na Krétu. Na ostrově ve Středozemním moři se Maorové zúčastnili tvrdých bojů s německými výsadkáři a jejich statečnost vedla ke vzniku legendy o neohrožených bojovnících z Tichomoří.

Přestože se více jak polovinu britských jednotek podařilo z Kréty evakuovat, 12 tisíc mužů padlo do německého zajetí. Mezi nimi i 74 Maorů, z nichž tři se o několik měsíců později dostali do kraje pod Pradědem.

Britští zajatci z Kréty zamířili nejprve do kmenového zajateckého tábora v Lambinovicích (Stalag VIII B Lamsdorf), odkud byli v rámci pracovních komand nasazováni na práce v německém vnitrozemí. Joseph Pera Rodgers obdržel zajatecké číslo 23.307 a byl s pracovním komandem E 797 odeslán do Dolní Lipové. Jeho bratr Hira Pera Pekaihau byl sice mezi vojáky, které se podařilo z Kréty stáhnout do Egypta, ale 16. prosince padl za bojů v severní Africe. Joseph Pera Rodgers bez ohledu na svou snědou pleť nakonec unikl zvrhlé nacistické ideologii a strávil čtyři roky v německém zajetí. Po prožitých peripetiích se po ukončení války vrátil domů na Nový Zéland a vychoval devět dětí a 20 vnoučat.

Na Jesenicko se dostal i George Pitman, který obdržel zajatecké číslo 22.008 a byl přesunut do pracovního komanda E 171 ve Vápenné, kde byli britští zajatci nasazení ve zdejší vápence Neugebauer. Třetím a zatím posledním identifikovaným válečným zajatcem z 28. maorského praporu, který z Lambinovic zamířil na bývalé československé území, byl Thomas Mutu Ellison. Zda byl zajat už v Řecku nebo na Krétě, není zcela jasné, každopádně nějaký čas strávil v zajatecké nemocnici v městě Kokkinia v Řecku a teprve po vyléčení byl odeslán do Stalagu VIII B. Zde mu bylo přiděleno číslo 22.816 a na Jesenicko se dostal v rámci pracovního komanda E 250 nasazeného v dřevařském závodě Maxe Weihöniga na výrobu dřevité vlny.

Po evakuaci z Kréty prošel 28. maorský prapor v Egyptě reorganizací, doplněním stavu a výcvikem. Na konci roku 1941 byl na dlouhých 18 měsíců nasazen do bojů v severní Africe a podílel se na vítězství nad německými jednotkami Afrika Korpsu maršála Erwina Rommela a jeho italskými spojenci, kteří kapitulovali 13. května 1943. Poslední dva roky války strávili Maorové spolu s dalšími novozélandskými jednotkami v Itálii, kde se mj. zapojili do krvavých bojů u Monte Cassina a doplatili na ně obrovskými ztrátami.

Ti, co přežili, se spolu s Josephem Perem Rodgersem, Georgem Pitmanem a Thomasem Mutu Ellisonem mohli na konci léta 1945 po téměř šesti letech konečně vrátit domů a stát se živými důkazy legendy o statečných válečnících Haka, kteří se podíleli na porážce Hitlera.