Sedlákem v Adolfovicích

Po martyriu spojeném s přesunem zajatců do nitra Německa a krátkém pobytu v kmenovém zajateckém táboře v Zaháni (Stalag VIII C Sagan) se Maurice Bossuge dostal v rámci osmého vojenského okruhu do Lambinovic a přidělen byl do pracovního komanda F 207. Jeho členové byli určeni k práci v zemědělství na statcích v okolí Jeseníku. „Protože jsem měl v táboře neustále hlad, využil jsem okamžitě možnosti přihlásit se k práci na statku. Říkal jsem si, že podmínky by tam mohly být o něco snesitelnější, navíc jsem uměl trochu německy. Mé přání bylo vyslyšeno a já byl zařazen do skupiny zajatců určených na tuto práci. Po příchodu do Adolfovic jsme se museli seřadit do řady a sedláci si nás vybírali jako na trhu. Na chvilku už jsem propadl depresi, že se k vysněné činnosti nedostanu, neboť jsme v řadě zůstali poslední dva, ale nakonec si mě jeden zemědělec odvedl a já byl šťastný.“ Podmínky přidělování zajatců byly na německé straně předem připraveny a počet zajatců v pracovním komandu odpovídal požadavkům shromážděným pracovním úřadem v Jeseníku, ale to Maurice Boussuge samozřejmě nemohl tušit. V následujících letech pak pracoval na několika hospodářstvích v této obci a v okolí – např. u Hermanna Bennerta v dnes již zbořeném objektu č. p. 265 v Domašově, u Wilhelma Grögera v Adolfovicích v č. p. 73, u Ernsta Grögera a na dalších místech, ale pouze jedno mu zvlášť utkvělo v paměti. Bylo to u rodiny statkáře Josepha Göttlicha v Adolfovicích č. p. 4. Zde se totiž na rozdíl od ostatních setkal ze strany místních majitelů s lidskostí, které bylo ve válečných časech jako šafránu. „Na mých předchozích působištích bylo vždy hodně dětí, ale chovaly se ke mně stejně nepřátelsky jako dospělí. Vše se změnilo až na statku rodiny Göttlichových na začátku roku 1942. Na statku žila vdaná žena se svým tchánem a tchýní, její manžel byl mobilizován. Oslovoval jsem ji „statkářko“, neboť spolu s manželem vedli menší hospodářství. Její tchán byl skoro slepý a nemohl již pracovat, takže s tchýní musely zvládnout všechnu práci. Švagr jim sice pomáhal, ale přesto potřebovali výpomoc. Pěstovali obilí a brambory, měli několik krav, prasat a nějakou drůbež. Měl jsem na starost pole a louky – obdělávání půdy, setí, sečení a sklizeň. Na podzim a v zimě jsem svážel dřevo z lesa, který patřil ke statku. Na počátku mého pobytu u Göttlichových se každé ráno opakovala stejná situace. Stará statkářka mě pozdravila „Heil Hitler“ a udělala patřičné gesto. Neodpovídal jsem. Po několika dnech se mě zeptala, proč nezdravím. Vysvětlil jsem jí, že nejsem Němec a nebudu takto zdravit. Jako zajatec jsem zadržen na základě dohody podepsané v Ženevě. Od tohoto dne jsme se vždy pozdravili „Gut Morgen“. Mohl jsem si vždy ráno vypít kávu, což jsem zvláště v zimě ocenil, neboť jsem chodil z našeho tábora pěšky ve sněhu. Jak čas ubíhal, postupně jsem si zvykal na svou novou roli – zemědělce. V zimě jsem pracoval v lese s koněm a stahoval dříví na statek. Práci mi zadával švagr nebo soused. Bylo to velmi náročné, zima, mráz, velké množství sněhu, kůň se častokrát bořil ve sněhu do půlky těla. Práce to byla nebezpečná a musel jsem být opatrný. Když jsme se vraceli domů, byl jsem vždy velmi promočený. Dlouhý vojenský plášť, který jsem musel nosit, nasákl velmi rychle. V poledne jsem si ale mohl nechat věci usušit a majitelé mi také poskytli na práci jiné boty. Obědval jsem se všemi členy rodiny společně. Po nějakou dobu pracovali na statku také ruský zajatec a mladý Polák. Nejedli s námi. Pochopil jsem, že ke Slovanům měli Němci jiný přístup. Ruský zajatec byl o něco starší než já a popravdě řečeno nebyl příliš chytrý. Velkým problémem byla také jazyková bariéra. Uměl jen rusky. Míval jsem cigarety, které mi přišly v balíku. Když jsem si je nehlídal, sebral mi je, aniž by se zeptal. Polák se jmenoval Milec, měl světlé vlasy a byl to vlastně ještě kluk. Netušil jsem, jak se u Göttlichových ocitl. Byl velmi neposlušný, neukázněný, někdy až nesnesitelný i ke mně. Starý statkář často jedl cibuli. Už skoro neviděl, cibuli před něj položili na stůl vždy na stejné místo. Oloupal si ji a nakrájel. Milec prošel okolo stolu a zamíchal mu slupky s kousky cibule. Se škodolibou radostí pak sledoval, jak si starý pán vkládá do úst slupky. Někdy mi musel pomáhat, ale bylo velmi těžké přinutit ho k práci. Se synem Göttlichových sousedů Paulem dělali pořád nějaké vylomeniny. Göttlichovi se pak rozhodli, že se ho zbaví a podali hlášení na policejní stanici, aby byl jeho pobyt ukončen. Jednoho rána si pro něj přišel četník, ale Milec se nechtěl nechat sebrat. Utíkal po dvoře, četník se ho snažil zadržet. Už však nebyl nejmladší, a tak při běhu několikrát upadl. Nakonec byl úspěšný. Neustále vidím, jak vytahuje dýku z pouzdra a vyhrožuje mu. V té chvíli jsem si myslel, že Milce snad zabije. Mně naštěstí Göttlichovi důvěřovali. Chodil jsem do vesnice, jak jsem potřeboval, i do lesa či na pole, neustále vybaven klíčem od statku. Na podzim jsem se staral o svážení dřeva z lesa na topení pro starší spoluobčany. Většinou byli ke mně velmi vstřícní, dostal jsem kávu a někdy i koláč. Nechce se ani věřit, že jsem nebyl hlídaný, když jsem měl označení Kr Gef (Kriegsgefangene – válečný zajatec). Jednou v létě navečer jsem se vracel z pole s koněm a vozem. Na cestě jsem dohnal dceru starosty, která si ihned naskočila do vozu. Byla přibližně stejného věku jako já. Povídali jsme si a smáli se po celou dobu, co jsme projížděli vesnicí. Nazítří jsem byl pozván na výslech na četnickou stanici, aby zjistili, co jsem měl v úmyslu. Propustili mě ale bez problémů, když jsem jim sdělil, že to nebylo poprvé, kdy jsem komunikoval s místními obyvateli.“ Válečným zajatcům bylo sice zakázáno navazovat jiné než nejnutnější pracovní kontakty s místním obyvatelstvem. V případě jednotlivého nasazení zajatců to však stráže nemohly uhlídat, a tak realita každodenního života byla často zcela odlišná. „Göttlichovi chtěli, abych respektoval způsob práce na statku a v době sušení sena a sklizně pracoval i v neděli. Neustále jsem odmítal a poukazoval na dohodu z Ženevy. Starý pán se mě snažil přesvědčit a několikrát mě zavedl na pole, abych pochopil, jak to chodí. Sklonil se, nabral hlínu do rukou, pak se hmatem ujistil, zda obilí již povyrostlo. Jednou v období sušení sena chtěl sám řídit povoz s vozem plným sena. Koně nezvládl a vůz se převrhl. Vůz i seno jsem nechal na místě, neboť následovala neděle. Bylo z toho drama, ale neustoupil jsem. V pondělí jsem se plně věnoval odvozu sena na statek. Zajistit obživu během této doby bylo důležité i pro Němce. I když si na statku hodně produktů vyráběli sami, museli odvádět dávky ze všeho, co vypěstovali. V roce 1943 se Josef Göttlich vrátil domů. Bojoval v bitvě u Stalingradu, kde byl zraněn a museli mu amputovat nohu. Měl protézu. Jednou, když jsem oral, doprovodil mě. Chtěl převzít koňské spřežení, tak jsem mu ho předal. On však upadl. Jednou, podruhé, potřetí, protože se mu protéza bořila do měkké hlíny. Pak přestal, posadil se na svah a hořce plakal, neboť si uvědomil, že už nebude moci dělat to, co dřív. Mým velkým kamarádem u Göttlichových byl jejich kůň Fuchs. V Auvergne jsem se s koňmi nepřátelil. Na farmách jich bylo málo, zapřaháni byli volci či krávy. Uměl jsem je ustrojit, zapřahat, vést i krmit. Když mi bylo 14 let, svěřili mi prvního koně. Neměl jsem ho dlouho. Když jsem oral, strčil nohu do hluboké díry. Zlomil si ji, musel být utracen. Byla to katastrofa, nepamatuji si, že bych byl někdy předtím tolik potrestán. S Fuchsem jsme si na sebe postupně zvykli. Poslouchal mě při práci v lese i na poli. Nemusel jsem ho trestat. Vždy jsem měl v kapse kůrky od chleba. Někdy jsem naznačoval, že tam nic nemám, ale on cítil, že tam něco najde. Staral jsem se o něj, jak nejlépe jsem uměl. V zimě jsem ho přikrýval, v létě zase ochlazoval, odháněl jsem bodavý hmyz. Udržoval jsem v čistotě stáj a kartáčoval ho. Častokrát jsem si s ním dlouze povídal, v období zajetí daleko od Francie byl mým opravdovým přítelem.“ Na noc se Maurice Boussuge musel vždy vracet do tábora, kde byli zajatci ubytováni. Na rozdíl od míst, kde byli přes den nasazeni na práci a většinou se mohli solidně najíst, to bylo v táboře mnohem horší. Snažili se tak opatřit si jídlo, jak se dalo. Jednou z našich hlavních činností bylo sehnat jídlo. Nějaké přilepšení jsme měli z balíků, ale také jsme kradli každý dle svých možností. I já jsem kradl vejce, máslo a další potraviny. Občas jsem schoval slepici pod vojenský plášť. Statkářka či stará paní samozřejmě zjistila, že slepice zmizela, já jsem se však tvářil, že o tom nic nevím. Ostatní pytlačili a chytali do pastí ptáky. Další zase štípli maso u řezníka, když zabíjel hovězí, a jednou se nám také podařilo sehnat zajíce. Životní podmínky v táboře odhalovaly lidské charaktery. Někteří nikdy nedostali žádný balík, a tak byli vděčni za štědrost jiných. Jiní balíky dostávali, ale nikdy se nepodělili. Další nepřinesli nikdy nic, ale chtěli dostávat ze společného. Němci nám dávali číst kolaborantské noviny „Echo“ z Nancy nebo nás nechali poslouchat Rádio z Vichy. Byli jsme odříznuti od světa a zpočátku jsme vůbec nevěděli, co se děje u nás či jinde v Evropě, neboť dopisy byly cenzurovány. Hlídalo nás několik dozorců a i mezi nimi byly velké rozdíly. Jeden z nich byl opravdový sprosťák. Jednou mezi námi vypukla velká hádka, vrazil do místnosti jako blázen, povalil mě na zem a přiložil mi bajonet ke krku. Dodnes si vybavuji jeho nenávistný pohled a zrzavé vlasy. Avšak našli se mezi nimi i ti s lidskou tváří. Jeden pocházel z Mnichova. Ztratil ženu a děti během bombardování města. Jak se blížilo osvobození, domlouvali jsme podrobnosti jeho útěku. Sehnali jsme mu civilní oblečení. Věděli jsme, že situace bude chaotická, a proto jsme mu poradili, aby šel po cestě s nějakou ženou, což bude vypadat, že tvoří pár.“ Maurice Boussuge byl během svého zajetí s největší pravděpodobností převeden, podobně jako většina francouzských zajatců v Lambinovicích, z kategorie válečných zajatců do kategorie nuceně nasazených civilistů. Napovídá tomu řada indicií. Např. to, že na Jesenicku zůstal prakticky až do konce války, tedy v době, kdy již pracovní komanda zajatců byla přesunuta dál na západ do Německa. Také jeho fotky s kamarády ve Smetanových sadech v Jeseníku vypovídají o tom, že Francouzi měli zřejmě volnější režim a v neděli, kdy se nepracovalo, využívali možnosti relativně volného pohybu. I jeho další vzpomínky přibližují spíše život nuceně nasazených civilistů než válečných zajatců. „Abychom se zbavili blech a jiných parazitů, pravidelně nám dávali naše oblečení vyprat. Základ našeho oblečení tvořila neustále vyspravovaná uniforma z roku 1940, kterou ale postupně doplňovaly další až bizarní části, které jsme museli nosit. Po večerech a v neděli jsme hrávali karty. Někteří zpívali, jeden z nás stepoval. Naučil jsem se hrát bridž. V zimě jsme měli někdy povoleno bruslit na zamrzlém rybníku nebo sjíždět svah na dřevěných lyžích. Vše potřebné nám zapůjčili Němci. Neustále jsme nedočkavě čekali na dopisy a balíky, seznam doručených zásilek jsem zapisoval do zápisníku, který se mi podařilo zachránit. Na konci našeho zajetí jsme z domova dostávali čím dál méně zpráv. Naše zajetí může působit idylickým dojmem, ale vše bylo precizně zorganizováno a pod kontrolou. Byli jsme neustále hlídáni. Smůlu měli ti, kteří se nechovali dle pravidel, nechtěli pracovat nebo se pokusili o útěk. Byli internováni v trestných táborech, kde jim každý den hrozila smrt.“ Maurice Boussuge se na Jesenicku setkal i s tím, že ne všichni zdejší Němci byli nakloněni Hitlerovi. „Z chování Němců jsme velmi dobře vnímali, kdo z nich je nacista z přesvědčení. Soused Göttlichových měl ihned viníka, když se něco stalo. Za všechno podle něho mohli totiž židé. Ale byli i jiní. Byl jsem přidělen také na práci k Ernestu Grögerovi, byl to už takový starší muž. Vedl statek velmi zvláštním způsobem, což ve mně vyvolávalo řadu otázek. Např. se sklizní obilí začal až na podzim. Nebo brambory nechal na poli a neposbíral je. Byl podezírán z nedbalosti a vyslýchán. Propustili ho, neboť svou obhajobu postavil na tom, že zestárl a pracuje sám. Jedno zimní odpoledne jsme mlátili obilí ve stodole. Odešel a vrátil se. Ve chvíli, kdy si čistil boty od sněhu a bláta, mi řekl, že Hitler dopadne jako Napoleon v Rusku. Neodpověděl jsem, protože jsem netušil, co mi tím chce říci. Nedůvěřoval jsem mu, neboť to mohla být léčka, abych se více rozpovídal. Častokrát ale takto mluvil. Jednou odpoledne za ošklivého počasí se mi svěřil, že je proti Hitlerovi stejně jako řada jiných lidí z vesnice. Vysvětlil mi, že se scházejí v malém domě dále od silnice a poslouchají anglické rádio.“ Na konec války byl Maurice Boussuge opět přidělen na práci ke Göttlichovým do Adolfovic a zůstal zde až do začátku května 1945. „Z Frývaldova jsme byli evakuováni 7. května 1945, neboť se blížili Rusové. Göttlichovi mě žádali, abych zůstal a chránil je. Vysvětlil jsem jim ale, že po tolika letech ukradené svobody a volnosti toužím po návratu domů. Myslím si, že se velmi obávali budoucnosti, když mě viděli odcházet.“ Maurice Boussuge se vrátil šťastně do Francie a dožil se 89 let. Rodina Göttlichových musela opustit svůj statek v Adolfovicích a v roce 1946 byla v rámci odsunu přemístěna do Bavorska.