Nešťastná náhoda

Jejich situace byla ale mnohem lepší než u vojáků, kteří padli do zajetí v roce 1941. Po obrovských ztrátách na východní frontě již německé hospodářství nemohlo hazardovat s potenciálními pracovními silami a zejména zajatcům nasazeným v pracovních komandech muselo zajistit takové podmínky, které by umožňovaly jejich dlouhodobou využitelnost. Ivan Konarev se narodil 1. září 1923 ve vesnici Ostanino v Kurské oblasti. V době napadení Sovětského svazu nebyl ještě plnoletý a pracoval v kolchoze. Zanedlouho ale narukoval do armády a za statečnost v bojích s Němci byl několikrát povýšen. Z vojína se tak začátkem roku 1943 vypracoval až na seržanta. V té době byl příslušníkem 507. střeleckého pluku 148. divize 13. armády Brjanského frontu. Obklíčení Paulusovy 6. německé armády u Stalingradu na konci roku 1942 bylo impulsem k mohutné ofenzívě Rudé armády na středním a jižním úseku fronty. Útok sovětských vojsk vrhl nepřítele o stovky kilometrů na západ. Sovětské jednotky se však dopustily podobné chyby jako Němci v roce 1941 a nebyly schopné v náročných zimních podmínkách dostatečně zabezpečit boky útočících formací a zásobovat postupující jednotky proviantem a municí. Toho Němci okamžitě využili a v tvrdých bojích pak část dobytého ukrajinského území Rudá armáda opět ztratila a wehrmacht znovu obsadil Charkov. Na středním úseku fronty se 13. armáda Brjanského frontu zapojila do bojů u města Orel na sever od Kurského výběžku. Začátkem února 1943 zde ale Němci přešli do protiútoku a stabilizovali frontu. V této době padl seržant Ivan Konarev do německého zajetí. Kdy přesně se po dlouhé cestě dostal do zajateckého tábora v Lambinovicích, není jasné, ale ze zápisu v kartě je patrné, že na konci června 1943 absolvoval očkování proti neštovicím a tyfu a 3. srpna byl zařazen do pracovního komanda R 557 a poslán do České Vsi, kde byli sovětští zajatci nasazeni v místní železárně[1]. Zde 21. října 1943 nešťastně uklouzl, upadl dozadu a smrtelně se při pádu zranil. Pohřben byl poté na místním hřbitově, kde je dodnes jeho hrob. Neštěstí Ivana Konareva viděli nejen zajatci, ale i v továrně nuceně nasazení Češi z protektorátu. Jeho příběh tak s poválečným odsunem německého obyvatelstva neupadl v zapomnění a byl v dalších letech ústní formou předáván mladším generacím zaměstnanců závodu. Nikdo ale tehdy nevěděl, jak se onen zajatec jmenoval. Pátrání po jeho identitě se tak vlastně stalo prvotním impulsem, vedoucím ke zmapování nasazení válečných zajatců na Jesenicku a k postupnému odkrývání jejich jmen a životních osudů.   [1] Za války patřící do firmy SESAG (Sudetenländische Eisen und Stahlwerke A. G. - Sudetoněmecké železářské a ocelářské závody a. s.).