Z Nového Zélandu až na Jesenicko

Jeho cesta do Egypta začala 5. ledna 1940 a v únoru dorazily první novozélandské jednotky na Blízký východ, kde se Harry jako střelec 4. pěšího pluku zúčastnil úspěšné Wawellovy ofenzívy proti italské armádě. Novozélandské jednotky byly pak nasazeny do bojů v Řecku a také na Krétě, jejíž obrana před německým výsadkem byla jednou z nejslavnějších kapitol v bojích Novozélanďanů za 2. světové války. Za bojů na Krétě padl na konci května 1941 Harry do zajetí a dostal se do kmenového zajateckého tábora v Lambovicích (Stalag VIII B Lamsdorf). Jako válečný zajatec byl nasazen na Jesenicku. V rámci pracovního komanda E 273 působil nejprve v Mikulovicích, kde příslušníci tohoto komanda zformovaného z Angličanů, Australanů a Novozélanďanů byli využíváni k těžké práci v místních kamenických závodech firem Förster a Liemert. Poté se dostal s pracovním komandem E 173 do Vápenné, kde britští zajatci pracovali ve vápence Latzel. Před blížící se frontou začali Němci v březnu 1945 s evakuací válečných zajatců z Jesenicka do nitra Třetí říše. „Šlo se pěšky. Byly nás stovky a strážných jen několik, a tak jsme chtěli při první vhodné příležitosti utéci. Jedenácti z nás se to povedlo ve východních Čechách, kde nás místní lidé v jedné vesnici u Vamberka ukryli ve stodole a poskytli nám jídlo. Zůstali jsme tam týden, dokud neprošly všechny zajatecké kolony. Konec války se postupně blížil, a když bylo slyšet výstřely z bojů mezi ustupujícími Němci a Rusy, odešli jsme s našimi zachránci do lesů.“ Po návratu se Harry a obyvatelé vesnice nestačili divit. Jejich věci byly prohledány a veškeré cennosti ukradeny. Britští zajatci slyšeli i o násilí, které příchod Rusů provázelo. Harry si tehdy udělal obrázek o „spojencích“ a do konce života už ho nikdy nezměnil. Poté skupina bývalých zajatců zamířila do Hradce Králové a vlakem se dostala do Prahy. I zde se bývalí britští zajatci setkali s lidmi, kteří jim nabídli svou pohostinnost. Šlo o muže, který pracoval jako řidič tramvaje, a jeho ženu. „Ne všichni obyvatelé Prahy byli nadšení z toho, že je osvobodili Rusové a přáli si raději příchod Američanů. Báli jsme se, aby náhodou nedošlo k vypuknutí nějakého konfliktu, a tak jsme raději po týdnu vyrazili na západ do americké zóny.“ Odtud se Harry dostal do Anglie a po tříměsíční „dovolené“ se vrátil na Nový Zéland. Své přátele z Prahy se po válce pokoušel kontaktovat, ale marně. Teprve po 23 letech měl příležitost konečně svým zachráncům vrátit to, co jim dlužil. Jako poděkování za pomoc, kterou mu Češi na sklonku války poskytli, se v roce 1968 zúčastnil v Aucklandu protestního pochodu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.