S červeným křížem na rukávu

Wes Clare připlul na britské ostrovy v okamžiku, kdy boje v Evropě zuřily již téměř rok a na úvod svého pobytu v Anglii prožil závěr letecké bitvy o Británii i obavy z německé invaze na ostrovy. V roce 1941 působil jako lékař u kanadských jednotek a v následujícím roce se stal součástí kanadského a britského kontingentu, který měl provést nájezd na francouzský přístav Dieppe. Cílem této do značné míry sebevražedné mise bylo získat zkušenosti s vyloďovacími operacemi a kooperací jednotlivých složek spojeneckých ozbrojených sil během nich. Invaze do Dieppe se uskutečnila 19. srpna 1942 a zúčastnilo se jí cca 6100 mužů. Vlastní akce skončila pro spojence naprostým fiaskem. Během devíti hodin bojů přišli o téměř dvě třetiny mužů, kteří padli nebo se dostali do zajetí. Evakuovat zpět do Anglie se podařilo jen asi 2200 vojáků. Pozitivem však bylo poučení, že obojživelný útok na opevněný přístav nese riziko značných ztrát. Neúspěch operace také ukázal nezbytnost daleko větší podpory vyloďovacích jednotek leteckým a námořním bombardováním. Tyto zkušenosti byly poté o dva roky později úspěšně zúročeny při invazi v Normandii. Wes Clare útok na Dieppe sice přežil, ale padl do zajetí a po strastiplné cestě přes Německo se dostal až do britské části Stalagu VIII B v Lambinovicích. Zde působil nejprve jako lékař v kanadském sektoru. Jeho hlavním úkolem bylo pod dohledem německého lékaře řešit vedle běžných úrazů a onemocnění také opatření, která měla zabránit vzniku a šíření epidemií. Přestože se nemohl volně pohybovat mimo areál britské části tábora, v němž se nacházela i nemocnice, měl poměrně přesné informace o situaci v ruském táboře, vzdáleném jen několik kilometrů, a o katastrofálním dopadu epidemie tyfu, která vedla k tisícům mrtvých. Na jaře 1943 byl Wesley Clare odeslán do Krapkovic v Horním Slezsku (Krappitz, dnes Krapkowice v Polsku), aby u tamní asi čtyřistapadesátičlenné skupiny zajatců nahradil zde sloužícího novozélandského lékaře. V červnu 1943 se pak „přestěhoval“ na Jesenicko do „tábora“ v Adolfovicích. Z titulu své kvalifikace dohlížel na zdravotní stav britských zajatců nasazených v pracovních komandech. „Jednalo se většinou o vojáky, kteří padli do zajetí ve Francii nebo v Řecku,“ vzpomínal později Wesley Clare. Standardně za nimi nejezdil do míst nasazení, ale s německým strážným chodil pěšky na jesenické nádraží, kam nemocní v doprovodu členů strážních jednotek přijížděli. Jiná situace však nastala, když propuklo nebezpečí tyfové infekce. To pak Wes Clare se svým německým doprovodem každý den absolvoval vedle cesty na nádraží i jízdu vlakem po Jesenicku. Po výstupu jej čekal někdy menší, jindy, jako např. při cestě za pracovním komandem nasazeným na práce v arcibiskupských lesích na konci Račího údolí u Javorníku, větší, nezřídka i mnohakilometrový pochod. Členy pracovního komanda pak na místě nejen vyšetřil, ale zároveň provedl i jejich vakcinaci. S prevencí proti tyfu zároveň souvisela také veškerá hygienická opatření, mající zabránit možnému šíření infekce včetně likvidace blech a vší, jež byly spolu s kontaminovanou vodou a potravinami nejčastějším původcem nákazy. Během dlouhých cest si vytvořil se svými německými strážci přátelský vztah. V zapadlých obcích Jesenicka pak nejednou léčil i německé civilisty. To bylo sice oficiálně zakázáno, ale lékařů byl nedostatek, a tak jakmile místní zjistili, že „v táboře je doktor“, neváhali ho se svými problémy navštívit. Po takových návštěvách zůstávaly na stole v improvizované ordinaci balíčky s vejci a jinými potravinami, z čehož měl radost nejen Wesley Clare, ale i jeho doprovod, neboť i stravování členů strážních oddílů nebylo vždy ideální. Wesley Clare prožil v kraji pod Pradědem léto a s nástupem podzimu se vrátil nakrátko zpět do Stalagu v Lambinovicích a poté byl odeslán do Horního Slezska, tentokrát k velkému pracovnímu komandu do Horního Hlohova (Oberglogau, dnes Głogówek). Během nedlouhého pobytu v kmenovém táboře si všiml četných změn. Nejenže v táborové nemocnici došlo k obměně personálu, ale také tu přibyly stovky britských zajatců, kteří sem byli přesunuti z Itálie po úspěšné invazi Spojenců. V roce 1944 putoval Wesley Clare po různých místech, kde byli nasazeni zajatci z Lambinovic. Např. v nemocnici Groß Strehlitz (dnes Strzelce Opolskie) tvořili ze 75 procent jeho pacienty sovětští váleční zajatci a k ruce zde měl jako pomocníka ruského studenta medicíny. Tehdy se mu také podařilo získat improvizované rádio, které mu vyrobil jeden anglický ženista. Bylo ukryté ve spodní části plechové láhve na vodu, jež měla dvojité dno. Od té doby měl Wesley Clare přesné informace o vývoji na frontě a 6. června 1944 uslyšel o vylodění Spojenců v Normandii. „Ve Stalagu jsme měli dvě mapy. Na jedné byly zakresleny německé informace o vývoji na frontě, na druhou, tajnou jsme zakreslovali to, co jsme se dozvěděli z vysílání britského rozhlasu. Protože jsme předpokládali, že obě strany své zprávy zveličují, spoléhali jsme raději na vlastní rozum a skutečný vývoj na frontách odhadovali jako kompromis.“ V té době už byly poměry ve Stalagu poněkud odlišné od roku 1941, kdy Wesley Clare poprvé prošel jeho branou. Jako lékař měl navíc značná privilegia, a tak vzpomínal, že Vánoce trávil s kolegy zdravotníky s malým sudem piva, načerno získanou kořalkou a jídlem a pitím, které jim darovali jejich němečtí šéfové. V polovině ledna 1945 už bylo ve Stalagu slyšet vzdálenou střelbu a Němci začali pálit táborovou evidenci. „21. ledna bylo vydáno prohlášení, že všichni muži schopní chůze se mají připravit na stěhování. Z cca 12 000 mužů v táboře musela pochodovat asi polovina. Bylo vytvořeno šest skupin o 1000 mužích, přičemž ke každé byl přiřazen lékařský důstojník. Odcházeli jsme v 3 – 4 hodinových intervalech a mířili na západ. S mým pomocníkem jsme zabalili sadu nejnutnějších lékařských nástrojů a léčiv. Já sám jsem měl ve svém osobním vaku na sáňkách dvě přikrývky, oblečení na převlečení, čokoládu a všechny cigarety, které jsem pobral. Ti zajatci, kteří museli zůstat v táboře, byli později přemístěni vlakem někam k Mnichovu.[1] Pěší transport do vnitrozemí říše byl peklem. Zajatci nebyli dostatečně vybaveni na dlouhé pochody ve sněhu. Chyběly jim pořádné boty, oblečení i dostatek jídla. Na cestách se jejich kolony mísily s proudy uprchlíků a zástupy židů v rozedraných pruhovaných hadrech z narychlo vyklízených koncentračních táborů. Surrealistické výjevy spojovaly dohromady ty, kteří vyvolali válku, s jejich obětmi. Spát nebylo kde, neboť školy nebo sály hostinců zabrali Němci utíkající před Rudou armádou a zajatci tak nejednou museli vzít zavděk stodolami. Vše provázela všudypřítomná zima a narůstající počet nemocných. Řada zajatců začala mít brzy potíže s chůzí. Konec války, který se zdál tak blízko, se náhle jevil v nedohlednu. Podruhé za dobu svého zajetí „zavítal“ Wesley Clare na Jesenicko, jehož severním cípem kolona zajatců procházela. Denně 20 – 30 km bez ohledu na počasí, množství sněhu nebo studený vítr. Belhající trosky měly zachránit nacistickou ekonomiku. A to ještě britští zajatci mohli mluvit o štěstí, že alespoň nějaké jídlo se pro ně jejich doprovod snažil zajistit. Jiní na tom byli ještě hůř… Každý den dál a dál na západ. Od 23. ledna do 20. února 1945 se britský had plazil říší. Pomalu a ztěžka jako plaz, jehož energii vysála chladná noc. Občas se ale na zajatce usmálo štěstí a Wesley Clare si tak do deníku mohl třeba zaznamenat, že 31. ledna nejen spal na dětské postýlce v mateřské škole, ale dokonce si dal i kompot a sklenici vína. Stále více času z každého dne pochodu zabírala Wesleymu „ordinace“, neboť nemocných přibývalo. Trochu se sice oteplilo, na druhou stranu to ale znamenalo konec možnosti táhnout náklad na sáňkách. Na noc stráže zakazovaly rozdělávat ohně. Nikdo z britských zajatců netušil, že před pár dny jejich kolegové tak „zatopili“ v Drážďanech, že se tam v ohnivém pekle usmažilo několik desítek tisíc civilistů. Šelma puštěná ze řetězu v září 1939 si nelítostně vybírala oběti na obou stranách a krotitelé se mezitím na Jaltě handrkovali o to, kdo si urve větší díl moci. Počet britských zajatců neschopných chůze stoupal a bylo nutné je nejen vézt na vozech, ale i umístit do nemocnice vybudované v jedněch kasárnách. Wesley Clare se odpojil od kolony a zůstal v nemocnici, kde byli i francouzští lékaři a pacienti. Konečně se mohl pořádně umýt, vyspat a najíst. Poprvé ve své lékařské praxi si tu mohl vyzkoušet použití penicilinu u pacienta, jemuž musel amputovat ruku. Po přibližně dvoutýdenním pobytu v nemocnici byli pacienti i personál nemocnice naloženi na vlak a zamířili dál do nitra Německa. Paradoxně přes vybombardované Drážďany. Po cestě došlo k útoku spojeneckých stíhaček na vlak, což mělo za následek 11 mrtvých a 26 raněných. Dne 20. února 1945 vlak dorazil do městečka Bad Fallingbostel, v jehož blízkosti se nacházel Stalag XI B. Zde se Wesley Clare setkal i s některými Brity a Kanaďany z Lambinovic, kteří sem dorazili pěšky. Během měsíce zhubl o 22 kg. V Stalagu XI B pracoval Wesley Clare v improvizované, v jednom dřevěném baráku narychlo zřízené táborové nemocnici, neboť ta původní nebyla schopná zvládnout nápor nových pacientů. Tábor byl přeplněný, navíc každý den přijížděly nebo přicházely nové skupiny zajatců. Podmínky zajatců se postupně zhoršovaly, jídla ubývalo, počet umírajících stoupal. Protože v oblasti docházelo k četným leteckým útokům, směli zajatci namalovat na střechy budov tábora písmena P.O.W. (Prisoner of War – váleční zajatci). S blížícím se postupem spojenců se chaos v táboře prohluboval. Bylo slyšet blížící se boje a 16. dubna 1945 byl tábor britskými expedičními jednotkami konečně osvobozen. V dalších dnech se Wesley Clare podílel na evakuaci raněných do Anglie a dne 8. května 1945 opět vstoupil na půdu britských ostrovů. Následující rok obdržel medaili za statečnost v boji u Dieppe a poté se šťastně vrátil do Kanady, kde v dalších letech provozoval lékařskou praxi. Své deníky zveřejnil v roce 1988.   [1] Wesley Clare měl zřejmě na mysli jen britské zajatce z lambinovického Stalagu.