Blízko k nebi

Petra Michejeva rozklepala zima. Sípavě se rozkašlal a na čele mu vyrazil studený pot. Už nemohl ani vstát. Stráže ho nechaly ležet v baráku, protože jeho tělo neposlouchalo ani jejich povely, ani kopance, ani údery pažbou. Vyhublý byl na kost. Před týdnem je v lese překvapila prudká bouře. Stráže v krupobití nechaly nastoupit zajatce na otevřené cestě a měly škodolibou radost z toho, jak jim kusy ledu bičují tváře a záda. Prudce se tenkrát ochladilo, a přestože nastydl, musel další ráno zase do hor. Dny byly dlouhé a oni kopali cestu vinoucí se hřebenem v olověných mracích. Mlha, zima, mokro a v poledne jen trocha smradlavé vody s řepou a zelím. Petrova horečka stoupala a brzy mu bylo jasné, že dostal zápal plic. „Lékaře? Na co lékaře, Ivane? Nemysli si, že se budeš ulejvat. Nejdříve počkáme, až za tebe přijde z tábora náhrada, pak tě možná pustíme s jejím doprovodem zpátky,“ vedoucí stráží mu při ranním nástupu dal jasně najevo, co je jeho prioritou. Náhrada ale nepřicházela a Petr cítil, jak slábne. Vlastně je to jedno, stejně by cestu na vlak do Lambinovic dnes už neušel. Možná bude mít kříž tam u kamarádů, kteří v zimě podlehli té strašné epidemii. Tehdy na konci roku 1941 byl v horách teprve krátce a modlil se, aby přežil. Přežil! Asi pomohlo to očkování, které před odjezdem z tábora dostali, ale k čemu to všechno vlastně bylo? Jen se ta šílená dřina a věčný hlad o pár měsíců protáhly. Kdyby tak alespoň věděl, že Maria s Rufinem a Vladimirem jsou v pořádku. Nevěděl a jeho zbídačené tělo se opět pohroužilo do spánku. Petr Michejev už neslyšel, jak se ostatní zajatci vrátili večer z lesa a Michail, který spával na pryčně vedle něho, oznámil staršinovi, že Petr je mrtvý. Petr Michejev se narodil ve vesničce Bykovo ve Tverské oblasti v roce 1904. Tehdy ještě nad širou Rusí vládl báťuška car. Jeho otec musel do velké války, která se vzápětí změnila na občanskou. Pro ně v lesích na severozápad od Moskvy se ale ani v dalších letech nic nezměnilo. Jen rodiče jeho Taťány museli veškeré pole a dobytek odevzdat do kolchozu. No, alespoň nemusel být sedlákem. Po boku otce se totiž vyučil tesařem a práci se dřevem měl rád. Také si s Taťánou za pomoci otce se strýcem postavil nový dům. Pracovat tehdy jezdil na výstavbu velké textilní továrny ve Vysokovsku, a když bylo hotovo, přešel k armádě. Dělal dál tesaře a byla to jistota vyšších příjmů než v kolchoze. Taťáně se mezitím narodili dva kluci a holčička. Malá Zoja zemřela ještě v peřince, a tak se ženou vychovávali jen Rufina a Vladimira. Vše se ale změnilo v létě 1941. Vypukla Velká vlastenecká válka. Petr musel začátkem července narukovat poté, co po drtivých německých vítězstvích Státní výbor obrany rozhodl vytvořit z rezervních jednotek 56 pěších a 10 jezdeckých divizí. Byl zařazen do 1028. pluku 260. pěší divize nově formované 50. armády a po krátkém bojovém výcviku okamžitě odjel na Brjanský úsek fronty, kde jeho jednotka měla být nasazena do boje proti postupujícím německým vojskům. Útok na Moskvu se v této době sice načas zastavil, ale jen proto, že Hitler nařídil generálu Guderianovi, aby otočil své tanky na jih a pomohl zlikvidovat Sověty urputně bráněný kyjevský výběžek. Když 260. pěší divize koncem srpna 1941 obsadila určené pozice, byl na dotyku nepřátelských vojsk relativní klid. Probíhaly jen drobné šarvátky, mající za cíl zjistit polohu a sílu nepřítele, a tak se sovětské velení rozhodlo využít dočasného oslabení německé armády v Brjanské oblasti a provést začátkem září 1941 protiútok. Ten však narazil na zformovanou německou obranu a nejenže nepřinesl očekávaný úspěch, ale znamenal i značné ztráty. Počty padlých, raněných a zajatých šly do tisíců. Dne 9. září se do německého zajetí dostal i sedmatřicetiletý Petr Ivanovič Michejev. Čekala ho krušná cesta daleko na západ. Nejprve pěšky a posléze vlakem v přeplněných dobytčích vagonech s minimem jídla a vody. Cíl: Stalag VIII B Lambinovice. Ale sovětské zajatce nebylo kde ubytovat, a tak ti práceschopní byli ihned zařazováni do pracovních komand. Po necelých dvou a půl měsících od okamžiku, kdy padl do zajetí, se Petr Michejev ocitl na opuštěném místě uprostřed hlubokých lesů vysoko v horách. Pracovní komando R 12 bylo nasazeno osm kilometrů od Rejvízu, aby zde nahradilo vyčerpané polské zajatce. Ředitelství arcibiskupských lesů nebylo spokojeno s jejich pracovními výkony a otroci z východu měli lépe naplnit jejich představy. U sovětských zajatců také nebylo třeba hledět na nějaké normy, ať už v počtu ubytovaných nebo v množství poskytovaných potravin. Ubytovací kapacita „lesního tábora“ tak byla dvojnásobně překročena, což spolu s nedostatečnou stravou a pracovním vyčerpáním zajatců vedlo nedlouho po nasazení komanda k propuknutí epidemie tyfu, jíž od 4. prosince 1941 do 5. ledna 1942 podlehlo 18 zajatců. Kromě vyhlášení dočasné karantény se nic podstatného nezměnilo a sovětští zajatci dál v lese padali vyčerpáním. Mezi „lesním táborem“ na Rejvízu a kmenovým táborem v Lambinovicích panoval po skončení karantény čilý pohyb pracovních sil, neboť oslabené, nemocné a práce neschopné zajatce bylo nutné posílat zpět a komando doplňovat novými kontingenty. Hrůzy, které se zde tehdy odehrávaly, vyplavaly na povrch teprve po válce. Maria Michejevová, podobně jako tisíce sovětských žen, mezitím od vojenské správy dostala dopis, že její manžel je nezvěstný a až do své smrti v roce 1976 neměla tušení, jaký byl jeho osud a kde má hrob. Nedozvěděli se to ani jejich synové Rufin a Vladimir. Teprve v roce 2011 vysílání lokálního rozhlasu v Tverské oblasti zveřejnilo jména vojáků pocházejících z tohoto kraje, kteří zemřeli v německém zajetí. Vysílání slyšel Stanislav Gogolev a upozornil svou příbuznou Natálii Ovčinnikovou, že slyšel jméno jejího dědečka. Natália se obrátila na vedoucího organizace, jež pátrala po příbuzných mrtvých válečných zajatců, a z archivu dostala sdělení, že jde skutečně o jejího dědečka a také základní informace o tom, v jaké jednotce bojoval, kdy padl do zajetí a v jakém zajateckém táboře skončil. Natália Ovčinniková začala na internetu hledat veškeré dostupné informace k zajateckému táboru 318 v Lambinovicích a zprvu byla přesvědčena, že pozůstatky jejího dědečka se nacházejí v některém ze zdejších hromadných hrobů sovětských zajatců. Při pátrání se rovněž seznámila s Maximem Terjajevem, který pátral po bratru své babičky Ivanu Fedorovičovi Makejevovi, jenž měl také skončit v zajateckém táboře v Lambinovicích. Komunikovala s Terjajevem a s pracovníky muzea, které na místě bývalého zajateckého tábora po válce vyrostlo, a zjistila, že poslední zápis v kartě Petra Michejeva vypovídá o tom, že byl zařazen do pracovního komanda a odeslán na Rejvíz – do malé horské vesnice v tehdejších německých Sudetech. A stejný osud měl mít i předek Maxima Terjajeva. V Lambinovicích zároveň Natalia získala kontakt na Pavla Vodáka ze Zlatých Hor, který znal místo, kde bylo ubytováno pracovní komando. Když vnučka Petra Michejeva zjistila, že po válce byly pozůstatky do té doby rozptýleně pohřbených ruských zajatců přeneseny na jedno místo a byl vytvořen symbolický ruský hřbitov, rozhodla se ho se svou sestrou navštívit. Přidal se k nim Maxim Terjajev a společně se 4. června 2012 setkali v hlavním městě ČR v Praze. Pak už následovala cesta do Jeseníku a na Rejvíz, kde jim Pavel Vodák nabídl ubytování. V jeho doprovodu se následující den vypravili na lesní hřbitov. „Přejeli jsme přes řeku Černá Opava, ve které teče opravdu černá voda, a po několika kilometrech cesty lesem jsme dojeli na místo symbolického hřbitova. Ten den ze zamračené oblohy padal drobný chladný déšť a v trávě kolem velkého kamenného obelisku s dřevěným křížem ozdobeným stuhou sv. Jiří byly rozesety menší kameny symbolizující hroby. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na tabuli s pohřebním schématem hřbitova objevili list v celofánovém souboru s fotografií našeho dědečka. Nechápali jsme, co to znamená, a ani Pavel Vodák nám nedokázal vysvětlit, kdo to tam dal nebo odkud to pochází? Dojem z toho všeho byl velice depresivní a do očí mi vhrkly slzy. Bylo děsivé a zároveň strašně smutné představit si to místo v době války. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mi splnil starý sen a že obraz smrti našeho dědečka bude tak jasný. Navíc, když ani moje babička, ani můj otec o něm nic nevěděli. Teprve po 60 letech se vše podařilo odhalit. Zapálili jsme svíčky, rozptýlili hrst přivezené rodné země na přibližné místo jeho hrobu a vzali s sebou zem z místa jeho posledního odpočinku,“ vzpomínala Natálie Ovčinniková po letech na cestu na „ruský hřbitov“ a na jejich další putování do Lambinovic, kde navštívili muzeum a místo bývalého ruského tábora Stalag 318. Tenkrát v roce 2012 ještě netušila, že dole pod horami v nedaleké obci Česká Ves žije nějaký člověk, kterému osud válečných zajatců na Jesenicku přirostl k srdci a rozhodl se dát jim jména. To on tehdy, 9. května 2012, při příležitosti výročí konce druhé světové války objel tak jako každý rok hřbitovy válečných zajatců a umístil tam nejen květiny, ale i dokumenty připomínající minulost těch, kteří v těchto místech nalezli smrt. Podobný osud jako Petr Ivanovič Michejev měl i o osm let mladší Ivan Fedorovič Makejev. Narodil se ve vesnici Sačkoviči u města Klimovo v Brjanské oblasti, v místě, kde se dnes stýkají hranice Běloruska, Ukrajiny a Ruska. Pocházel z deseti dětí – jeho rodiče vychovali pět chlapců a pět dívek. Pracoval v kolchoze a v roce 1937 se oženil s Evženií, dívkou ze sousední vesnice. Když se mladé rodině v roce 1939 narodila dcerka Světlana, zdálo se, že jejich štěstí nestojí nic v cestě. Ale 22. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz a Ivan po mobilizaci narukoval do Rudé armády. Následující měsíc s ním rodina ztratila spojení. Sovětská vojska pod náporem wehrmachtu ustupovala a její obranné linie nedokázaly čelit moderní taktice tankových klínů útočníka. Začátkem září 1941 sice velení Rudé armády vrhlo v Brjanské oblasti do bojů své narychlo zformované zálohy, ale zvrátit průběh bojů se tím nepodařilo. Naopak tisíce sovětských vojáků padly do zajetí. Ivan Makejev byl zajat 3. září 1941 a stejně jako drtivá většina jeho druhů měl být využit k otrocké práci v německém hospodářství. Dostal se do nově budovaného tábora pro sovětské zajatce v Lambinovicích v Horním Slezsku a nedlouho po svém příjezdu byl zařazen do pracovního komanda R 12, které mělo v jesenických horách těžit dřevo a budovat cesty. Velký tábor sice vystřídal malý, ale podmínky v něm byly stejně otřesné. Přeplněné zavšivené baráky, nedostatek jídla, zoufalá hygiena a vysilující dřina v chladu a sněhu napomohly rozšíření tyfové epidemie, které necelý měsíc po svém příjezdu, dne 12. prosince 1941, podlehl i Ivan Makejev. Byl pohřben, podobně jako další oběti v lese za ostnatým plotem, střežícím dřevěné baráky na nepřístupném místě uprostřed hor. Maxim Terjajev, věnující se historii své rozvětvené rodiny, tak teprve po desítkách let rozluštil tajenku spojenou se zmizením bratra své babičky uprostřed bojů Velké vlastenecké války a mohl v horách, které se zde doslova dotýkají nebe, položit u symbolického hrobu Ivana Fedoroviče Makejeva květiny.