Když uniforma zachrání život

Mimo jiné i kolem přístavu Calais, kde se Britové a Francouzi od 22. do 27. května zoufale bránili německé přesile a marně čekali na možnost záchrany. Ta však nepřišla a řada vojáků zde padla do německého zajetí. Mezi nimi i desátník Alec Jay z 30. pluku královských střelců. Jeho příběh by nebyl výjimečným a podobal by se osudům tisíců zajatých britských vojáků, kdyby nebyl Žid. A kdyby jeho syn John Jay neobjevil paměti svého otce. Když po smrti matky procházel pozůstalost rodičů, padla mu do ruky plastová složka ukrývající strojopis životního příběhu jeho otce a John se rozhodl vydat ho tiskem.[1] Alec Jay se narodil v roce 1919 a před vypuknutím války pracoval na burze cenných papírů. Statečný boj britských jednotek v Calais prodloužil čas, který Spojenci mohli využít k evakuaci svých jednotek z Dunkurque. Po zajetí čekal Aleca strastiplný pochod přes Belgii a Holandsko až do Cách, odtud byl, podobně jako stovky jeho kolegů, převezen nákladními automobily do zajateckého tábora v Lambinovicích. Zde dostal osobní kartu a stal se číslem 15 129. Vzhledem k jeho židovskému původu se v táboře odehrál incident, který je důkazem toho, že solidarita mezi britskými vojáky nekončila ani v zajetí. Jednou v neděli odpoledne, když britští zajatci hráli fotbal, byl zápas náhle přerušen příchozím německým důstojníkem, který zvolal „Kde je Alec Jay, ten Žid?“ a chystal se ho odvést. Všichni tušili, co může následovat, neboť důsledky Norimberských rasových zákonů nebo hrůzy Křišťálové noci byly známé i ve Velké Británii. Zajatci vytvořili kolem Aleca štít z lidských těl a prohlásili, že je bude muset nejprve všechny zastřelit, aby se k němu dostal. Napětí eskalovalo a stráže, které okamžitě zdvihly zbraně, nakonec spolu s důstojníkem ustoupily. Alecovi tehdy zachránila život britská uniforma. A vlastně nejen jemu, ale i stovkám dalších Židů v armádě jejího veličenstva, kteří podobně jako Alec padli do zajetí. V případě britských zajatců totiž nacisté Ženevské konvence dodržovali. Desítky britských židovských zajatců se v rámci pracovních komand přitom dostaly i na Jesenicko. Alec Jay od července 1940 putoval s pracovním komandem po různých stavbách Horním Slezsku, až se v létě roku 1941 se dostal do Vápenné. Byl zařazen do pracovního komanda E 173, které bylo nasazeno na práce ve vápence Antona Latzela. Příjezd britských zajatců byl pro Vápennou velkou událostí. Na nádraží je proto čekali nejen členové strážní jednotky ale i vápenský četník a mnoho místních obyvatel. Od nádraží zajatci pochodovali kopcem nahoru do lomu, kde byla jejich „ubytovna“. Byla to kamenná dvoupodlažní budova. Před ní se nacházel nezbytný prostor na nástupy zajatců, vše obehnáno plotem tvořeným ostnatým drátem. V přízemí budovy byly dvě ložnice pro 40 mužů, kamna, postele podél stěn, uprostřed lavice a stoly. Byla tam i kuchyně, ve které dva zajatci vařili. Na severní straně se nacházelo schodiště do prvního patra, kde to vypadalo stejně jako v přízemí. Na obou patrech byly záchody, koupelna byla ale jen v přístavku a pouze se studenou vodou. Alec s ostatními zajatci však podobně jako civilní zaměstnanci využíval po práci horkou sprchu na pracovišti. Okna budovy byla zamřížovaná. V boudě na dvoře byla dílna na opravu šatů a sklad balíků Červeného kříže. Zajatci pracovali v lomech a vápenkách firmy Latzel. Majitel Arnold Latzel byl veterán z první světové války, který oblékal kalhoty pod kolena a nosil tyrolský klobouk s kozí štětkou. Trpěl velkou nadváhou a svým vzhledem připomínal spíše hollywoodského padoucha než nacistu. Zmodernizoval rodinný podnik a britští zajatci byli ohromeni, že v něm dokonce používal k pohonu svých zařízení britské stroje. Většina zajatců byla nasazena v lomu, kde měla lámat odstřelené balvany na menší kusy a ty pak nakládat do vozíků. Další pracovali u pecí. Vypálený vápenec tam nakládali zpět do vozíků a posílali do mlýna. Vzniklý prášek se pak pytloval a na nádraží nakládal na vagóny. Protože Alec Jay uměl německy, tlumočil při jednáních mezi britským důstojníkem, který byl velitelem jejich pracovního komanda, a velitelem stráží apod. Pracovní týden zajatců trval od pondělního rána do sobotního poledne. Zajatci většinu práce trávili v lomech a vápenkách, ale byli nasazováni i na jiné práce, např. na odklízení sněhu v Jeseníku. Jako těžce pracující měli nárok na zvýšené příděly potravin a balíky Mezinárodního červeného kříže. Obsah balíků pak měnili s místními obyvateli za vejce, zeleninu nebo maso. Sobotní odpoledne trávili zajatci úklidem baráku. Pokud někdo objevil štěnici, rozebraly se postele, vydrhly se dezinfekčním prostředkem a znovu se složily. Zpočátku spal Alec v prvním patře u schodů, ale protože ho strážci neustále využívali k tlumočení rozkazů, přestěhoval se do přízemí. V neděli měli zajatci volný den, psali pohledy a dopisy, příležitostně jim bylo odpoledne dovoleno hrát na nevyužívaném místě v lomu fotbal. Jednou za týden dostávali výplatu – tzv. Lagergeld. Alec pak v doprovodu stráží jel do vesnice nakupovat – náhražkový med, pudinkový prášek, hořčici, ale třeba i noviny, v nichž hledali skryté zprávy o vývoji na bojištích. Přežít jim pomáhal i humor, a tak přezdívky brzy obdrželi nejen členové stráží, ale i další obyvatelé, s nimiž zajatci přicházeli do styku. Němcům, které neměli v oblibě, zkoušeli dělat různé naschvály. Jednou se zajatcům dokonce povedlo vyvěsit na jeden z továrních komínů improvizovanou anglickou vlajku ušitou z hadrů. Alec strávil ve Vápenné dva a půl roku a zažil během této doby nejen dřinu v lomu i uvnitř rozpálených pecí, ale také smrt kamaráda Nelsona Davida Ogga. Třiadvacetiletý Ogg, pocházející ze skotského Aberdeenu, rovněž patřil rovněž k těm vojákům, kteří padli u Calais do zajetí. V komandu 173 platil za smíška a o to více jeho náhlá smrt všechny zasáhla. Její okolnosti přiblížil Alec Jay ve své knize „Facing Fearful Odds“[2]. „Nelsonovi už několik dní nebylo dobře, ale strážný Schittenhelm trval na tom, aby stále pracoval. Dne 12. března si při ranním nástupu stěžoval na bolest žaludku a v poledne, když šel do postele, s ním cloumala zimnice. Vic Young nahlásil jeho stav strážnému, ale ten mu dal pro Nelsona jen jedlou sodu. V 18 hodin jsem pro změnu já prosil strážného o pomoc, odmítl však přivolat lékaře a dal Nelsonovi jen nějaké utišující léky, které částečně zmírnily jeho utrpení. Druhý den ráno měl Nelson opět nesnesitelné bolesti a já šel opět požádat o lékaře. Přijel až v 11:30. Když nemocného prohlédl, předepsal další léky a nechal přivolat sanitní vůz z Jeseníku. Ve 14 hodin Nelson upadl do bezvědomí, naštěstí se nám jej podařilo oživit. V 14:30 nás přestal poznávat a o deset minut později mu přestalo bít srdce. Ještě jednou se nám podařilo vrátit ho zpět, avšak před třetí hodinou odpoledne vydechl naposledy. Prakticky hned poté sice dorazila sanitka se sanitářem a dvěma sestrami, bylo ovšem pozdě. Oživit se jej tentokrát nepodařilo.“ Nelson David Ogg zemřel na akutní zánět pobřišnice. Odpoledne jej ti, kteří byli na „baráku“ oblékli do uniformy, aby se s ním mohli rozloučit i jeho kamarádi vracející se z práce. Němci, kteří zanedbali péči o nemocného Nelsona, se snažili toto pochybení napravit alespoň tím, že mu vystrojili vojenský pohřeb se všemi poctami. Z komanda E 173 se jej mohlo zúčastnit 25 zajatců, ostatní museli do práce. Na pohřbu se objevily i místní ženy, které spolu s německým důstojníkem a šesti vojáky ze strážní jednotky vzdaly hold válečnému zajatci. Britským zajatcům bylo dokonce povoleno zazpívat anglickou hymnu a při spouštění rakve do hrobu vypálili vojáci strážní jednotky tři čestné salvy. Alec Jay měl větší štěstí než Nelson David. V roce 1944 byl Alec překládán na jiná místa v Sudetech, ale na podzim toho roku se sem opět vrátil, tentokrát do Skorošic. Nakonec byl odeslán do Lambinovic a v době evakuace zajatců do nitra Německa se mu podařilo utéci. V noci 20. března 1945 za pomoci čepele z pily vyháčkoval zámek u stodoly, kam je zavřely stráže, a utekl do lesa, když jejich věznitelé spali na statku. Dostal se na území protektorátu, kde narazil na členy partyzánského oddílu a zbytek války prožil mezi nimi. Po skončení války se vrátil do Británie a podal svědectví o zločinech stráží, jichž byl v době svého zajetí svědkem. To bylo zasláno Komisi OSN pro válečné zločiny a Alec Jay se poté dokonce znovu vydal na území Německa, aby identifikoval obviněné. V dalších letech se věnoval činnosti v makléřské firmě. Na konci života ho však stále více trápila posttraumatická stresová porucha a ze zdravotních problémů získaných v době války ho osvobodila až smrt v roce 1993.   [1] JAY, J.: Facing Fearfull Odds. Barnsley 2018, 320 s. [2] Podle písemných záznamů Aleca Jaye ji v roce 2015 posmrtně vydal jeho syn John.