Inžavinské muzeum

28. září 2020 na článek v novinách zareagovaly rodiny v Německu a v Moskvě. K již známým faktům tak mohly být doplněny další informace a fotografie.

29. září 2020 mi napsala Vasilova neteř Marina z Moskvy: „Romane, zdravím vás! Svou zprávou jste nám udělal obrovskou radost. Moc Vám děkujeme. Hledali jsme ho všechny poválečné roky a po sjednocení Německa přišla z jejich archivu zpráva, že zemřel v koncentračním táboře a byl pohřben v Polsku, to bylo vše. Máme ještě dalšího bratra, který také zemřel v Polsku. Snažili jsme se najít něco bližšího, ale marně. A najednou taková radost. Bohužel jeho dcera ze zdravotních důvodů už nemůže komunikovat a jeho syn, který až do 90. let věřil, že je na živu, zemřel 22. černa 2012. S pozdravem Stukareva Marina.“

29. září 2020 přišla zpráva i z německých Drážďan: „Dobrý den, pane Janasi! Jmenuji se Aleksandra Karabanova, jsem vnučka Vasilije Vasiljeviče Korobanova. Moje rodina a já jsme velmi rádi, že jsme po 78 letech konečně zjistili, kde je hrob mého dědečka. Po celou tu dobu moje rodina psala dotazy, protože můj dědeček byl považován za nezvěstného. V určitém okamžiku přišlo oznámení, že zemřel v nějakém koncentračním táboře v Polsku. V sobotu 26. září 2020 jsem obdržela vaší žádost od A.A. Jegorova z Inžavinského muzea. Všechna data souhlasí. Jsme vám velmi vděční! S velkou touhou bych ráda přišla ke hrobu, jakmile se naskytne příležitost.“

30. září vyšel na stránkách Inžavinského muzea článek o nalezení příbuzných V.V. Korobanova, který odpočívá v kraji pod Pradědem.

Vasilij Korobanov se narodil v roce 1914 ve vesnici Karaj-Puščino v Tambovské oblasti. Zajat byl pravděpodobně 5. srpna 1941 v okolí města Klimaviči v Mohylevské oblastí v Bělorusku. Odtud putoval do Stalagu VIII F Lamsdorf (dnes Lambinowice v Polsku). Zde byl začátkem října očkován proti tyfu. 17. listopadu 1941 byl přidělen k pracovnímu komandu R2 do Horního Domašova, dnes známému jako Borek (foto č. 4 a 5). V tomto táboře moc dlouho nepobyl. Můžeme jen spekulovat, co bylo skutečnou příčinou jeho úmrtí. Jistě se na ní podepsala dlouhá cesta z fronty, špatná hygiena, nicotné příděly nekvalitních potravin a špatné ošacení do těchto podmínek.

Vasilij Korobanov zemřel 21. listopadu 1941. O 79 let později, téměř na den přesně, klečím na lesním hřbitově na Borku u desky s jeho jménem, na kterou připevňuji fotografii. Mise je splněna. I když tady Vasil není, i když zemřel tak mladý, jeho krev žije dál. Jeho odkaz nezemřel spolu s ním v jesenických horách, ale pokračuje. To je moc dobře. Takhle by měly končit všechny příběhy.

Z Tambovské oblasti to není jediný příběh. V okrese Jeseník tak skončily celkem tři zajatecké osudy. Jedním z nich je příběh Ivana Kaverina, který zemřel v táboře na Rejvízu a podobně i Sergeje Kuzovkina, který část svého zajetí strávil zde na Borku. Později se ocitá na Novojičínsku, kde pravděpodobně ve městě Odry 22. dubna 1944 umřel..

(Foto č. 6 – žena Antonina Vasilevna, zdroj: příbuzní V.V.Korobanova)

(Foto č. 7 – syn Aleksandr, vnučka Aleksandra, zdroj: příbuzní V.V.Korobanova)

(Foto č. 8 – Vasilij Vasiljevič Korobanov, zdroj: příbuzní V.V.Korobanova)

(Foto č. 9 – dcera Galina Vasiljevna s mužem Anatoliem Kosjakem, zdroj: příbuzní V.V.Korobanova)

(Foto č. 10 – s otcem Vasilijem Semenovičem Korobanovem a bratrem Jevgenijem Vasiljevičem, zdroj: příbuzní V.V.Korobanova)

(Foto č. 11 – současná fotografie hrobu z lesního hřbitova Borek)