U Stříbrného potoka po 72 letech

Paradoxně se mu tam totiž líbilo. Na vzpomínkovou cestu se ale nikdy nevydal – po válce měl jiné radosti a starosti, pak spadla železná opona a po jejím zániku už Chrisova dědečka trápilo zdraví. Chris si tak na pohřbu předsevzal, že cestu vykoná za něj… Za rok se tak vydal s dědečkovou fotkou z války do údolí Stříbrného potoka a jako správný žurnalista doufal, že třeba narazí na někoho, kdo o britských zajatcích v tomto zapomenutém koutu Rychlebských hor slyšel nebo si třeba na jejich pobyt pamatuje. V údolí Stříbrného potoka leží vesnička Nýznerov. Vesnička už to dnes vlastně ani není, obyvatel i domů zde po válce rapidně ubylo, a tak se z nevelkého Nýznerova stala místní část sousední obce Skorošice. Přesto je tento kout na Jesenicku čímsi zvláštní. Slepé údolí vklíněné do hor se může chlubit největším počtem původních obyvatel, kteří z různých důvodů nebyli zařazeni do poválečného odsunu a zůstali v tehdejším Československu. Chris Ayres tak chodil dům od domu a ptal se pamětníků na „tábor“, kde byli britští zajatci, a ukazoval lidem fotku. Což o to, cestu k dodnes stojícímu objektu, kde byly ubytovány stráže zajatců, mu ukázal skoro každý, ale na toho mladíka s brýlemi na nose si nepamatoval nikdo. Teda alespoň to tak vypadalo, dokud Chris nezazvonil u chalupy Vilmy Pupové. A stal se zázrak. Čtyřiaosmdesátiletá stařenka na předloženou fotku ihned živě zareagovala: „To je ten, co mi ošetřil nohu, když jsem se sekla srpem.“ Chris se málem štěstím rozplakal, neboť poslední část životního příběhu jeho dědečka mu ta stará paní pomohla složit dohromady. Ross Selkirk Taylor měl krásných dvacet let a k tomu snoubenku Florence, když vypukla válka a musel narukovat do armády. Jako řidič byl zařazen do britského expedičního sboru a po příjezdu na pevninu to zprvu vypadalo jen na dlouhý výlet bez milované Flo. Pak ale přišel 10. květen 1940 a situace se rázem změnila. Němci zaskočili britské jednotky a Ross stejně jako mnoho dalších mladých mužů z ostrovů padl do zajetí. Odeslali je na východ a po strastiplné cestě skončili v lágru v Lambinovicích. Naštěstí byl Ross zdravý, a tak jeho pobyt v nízkých barácích za ostnatými dráty netrval dlouho a brzy byl zařazen do pracovního komanda, aby se podílel na budování Tisícileté říše. A tak se dostal do Nýznerova, kde za malou osadou v údolí Stříbrného potoka vyrostly dřevěné objekty sloužící k ubytování válečných zajatců a jejich dozorců. Přestože život v horách nebyl žádný med a zajatci denně kromě neděle dřeli buď na výstavbě nové lesní cesty, kterou dodnes místní nazývají Anglická, nebo v lomu, nehrozilo jim tu alespoň bezprostřední nebezpečí. I když setkání Vilmy Pupové s Rossem trvalo jen několik minut, utkvělo jí v paměti. Čtrnáctiletá slečna se tehdy v neděli vypravila s mladšími sourozenci do lesa nasekat keře maliníku, jehož listí sušili doma na čaj. Stačil však jeden neopatrný pohyb a už krvácela z rány na noze. Když pajdala kolem objektu, kde byli ubytováni zajatci, přišel k ní jeden vojáček s kulatými brejličkami na nose, a když zjistil, co se stalo, zaběhl pro lékárničku a nohu jí ovázal. Možná to bylo poprvé, co jí mladý muž sáhl na nohu, možná se Ross mladé dívce líbil, možná jí utkvěl v hlavě jen zážitek s tekoucí krví a mladík, který ji nohu ovázal. Každopádně ta vzpomínka zůstala navždy uložená v paměti a po 72 letech ožila. Vilma, tehdy ještě Hadwigerová, pocházela z chudé rodiny. Její rodiče měli devět dětí, a tak se každý, kdo měl dvě ruce, musel se otáčet, aby bylo možné všechny hladové krky nasytit. Často doma jedli jen brambory, a tak jí vzpomínky na zajatce, kteří dostávali baličky s potravinami, v nichž nechyběly takové dobroty jako pro ni tehdy naprosto vzácná čokoláda, splynuly s tím, že ti „nepřátelští“ vojáci se vlastně měli lépe než místní svobodní obyvatelé. Angličané pobyli v Nýznerově do roku 1942, pak je vystřídali Rusové. Ross se ale „nestěhoval“ daleko – jeho pracovní komando bylo nasazeno v nějakém lomu vzdáleném jen 15 mil. Alespoň tak to Chrisovi ještě za svého života říkal. Kde přesně to bylo, Chris nevěděl. Při zmatcích spojených s evakuací zajatců se jeho dědečkovi podařilo utéci a dostal se mezi Čechy, kteří ho v euforii z blížícího se konce války vítali jako hrdinu. Jenže válka ještě pár dní trvala a Ross měl velké štěstí, že se nedostal do spárů jedné z posledních německých trestných akcí. Po válce se šťastně vrátil do Velké Británie a vzal si svou milovanou Florence. Společně prožili dalších 65 let, a když zemřela, nechtělo se mu už žít a brzy ji následoval. Dramatický osud ale čekal i na Vilmu. Zatímco konec války přinesl Rossovi osvobození, ji čekaly roky utrpení. V roce 1946 už se celá její rodina ocitla v mikulovické MUNĚ, odkud odjížděly transporty s Němci odsunovanými z Jesenicka. Když si je spolu s dalšími Němci z Nýznerova vyžádal polesný Jílek, aby pracovali v arcibiskupských lesích, Hadwigerovi z toho moc nadšení nebyli. Mohli se sice vrátit do své chalupy, ale soužití s nově přicházejícími osídlenci nebylo ideální – každý v nich totiž viděl nacisty. Navíc o dva roky později je v rámci akce zaměřené na rozptýlení zbylých německých rodin do vnitrozemí násilím naložili do vagónů a odvezli do Jihlavy. Tam si na nádraží místní správci hospodářství vybírali pracovní síly a Hadwigerovi se dostali na statek Staré Hory. Správce statku dělal nějaký Poziles, který byl Žid a válku prožil v koncentráku. K Hadwigerovým se ale choval slušně. Sám nakonec špatně skončil, protože byl v roce 1951 označen za kulaka a odsouzen v zinscenovaném procesu k několika letům vězení. Ve Starých Horách se Vilma vdala za Jana Pupa, který měl českou matku a německého otce. Měli spolu syna, a když v roce 1953 zemřela její sestra Ema, adoptovali i její tříměsíční holčičku. V roce 1953 bylo také navráceno státní občanství všem Němcům, kteří zůstali na území tehdejšího Československa. Vilmini rodiče se vrátili do Nýznerova a postupně za nimi odcházely z Jihlavska i jejich děti. Vilma s manželem a dětmi do rodné obce přišla v roce 1954. Přestože ostatní německé rodiny se z vnitrozemí do Nýznerova většinou nevrátily a požádaly o vystěhování do Německa, Vilma a její početní sourozenci vytvořili v malé podhorské osadě specifickou komunitu pamětníků bývalých časů. Vilma až do penze pracovala jako lesní dělnice a dodnes žije v zapadlém údolí Rychlebských hor. Poválečné ústrky Čechů z jejích vzpomínek vytěsnily negativní události spjaté se zářím 1938 a válečnými roky, takže Chrisovi při vzpomínkách na jeho dědečka řekla: „Angličani každou chvíli dostávali balíky a ty konzervy jsme jim záviděli. Nebyl to přísný tábor - asi proto, že z něj v tomhle kraji nebylo kam utéct. Když zajatci chodili s vozíkem nakoupit do Žulové a neměli přísného dozorce, mohli se s námi zastavit i na kus řeči. Hodně pracovali, to ano, ale tady tvrdě makal každý, proto myslím, že se neměli tak zle. A my je jako zajatce ani nebrali, tohle jsme moc nechápali. V politice jsme se nevyznali.“ Chris Ayres opojen nadšením, že našel někoho, kdo si na jeho dědu Rosse vzpomněl, napsal, že ač byly na Jesenicku za války stovky britských zajatců, žádného z nich Němci nepřipravili o život. Bohužel život není happy end. Chris se mýlil, vždyť hroby britských zajatců „zdobily“ po válce nejeden hřbitov v kraji pod Pradědem. Válka totiž nezná slitování. A neměla ho ani s 35 mladými muži z Nýznerova, kteří museli obléknout uniformu wehrmachtu a už se do rodné osady nevrátili. Mezi nimi byli i bratranec a dva strýcové paní Vilmy.