V pracovním bataliónu

Po strastiplném pochodu přes okupované Holandsko a napříč celým Německem se dostal do zajateckého tábora v Lambinovicích v Horním Slezsku. Tam byl zaregistrován jako válečný zajatec číslo 16 652 a mohl prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže konečně poslat domů zprávu o tom, že žije. Také si začal psát deník, který se stal cenným svědectvím o životě anglických válečných zajatců. Podmínky v táboře ho zprvu dost šokovaly – zavšivené baráky a nedostatek jídla způsobily, že hledal příležitost, jak se dostat pryč. Přihlásil se proto do pracovního komanda na výstavbu silnice. Přestože část pobytu na stavbě musel kvůli problémům se zrakem strávit na marodce, zjistil, že život v pracovním komandu je mnohem lepší než za ostnatými dráty tábora. Po dokončení stavby silnice a návratu do tábora se proto při nejbližší příležitosti dobrovolně přihlásil na práci v uhelných dolech. Místo na šachtě však v polovině října 1940 skončil v podhůří Jeseníků a byl zařazen do pracovního komanda, které se mělo podílet na výstavbě muničních skladů u obce Mikulovice. Toho roku začala zima v Jeseníkách brzo a britské zajatce na „MUNĚ“[1] to zaskočilo. Bez ohledu na chladné počasí museli pracovat od rána do večera a pouze s hodinovou přestávkou na oběd. Navíc trpěli nedostatkem jídla a vody k umývání. „Stále sněží a mrzneme. Nejsou cigarety. Zkusil jsem kouřit kůru ze stromů, ale bylo to jako jed. Někteří z chlapců ukradli několik brambor a vařili je na svíčkách. Jiní zapálili krém na boty,“ zapsal si v listopadu 1940 G. I. Beck do svého deníku. Zanedlouho se ale mohl alespoň trochu radovat, když dostal dva dopisy z domova. Jeden byl napsaný v červenci, druhý v září. Na konci listopadu britští zajatci konečně dostali staré francouzské, belgické a československé vojenské kabáty, ovšem nadále jim chyběly pořádné zimní boty a onuce. Velkou radost mezi členy pracovního komanda způsobily balíčky Červeného kříže, které přišly začátkem prosince. Také konec roku, spojený s obdobím vánočních svátků, znamenal alespoň několik dnů volna, jež se však daly trávit jen v barácích za ostnatým drátem. V období, které v civilním životě měli zajatci spojené se slavnostní atmosférou a množstvím dobrot na svátečních stolech, si G. I. Beck do svého deníku zaznamenal i první štědrovečerní a novoroční menu v zajetí. Štědrý den: snídaně - dva kousky suchého chleba a trochu německé klobásy, obvyklé malé množství neslazené kávy. Oběd - šťouchané brambory, zelí, jeden karbanátek a pudink. Večeře – chléb, džem a káva. Nový rok: snídaně - kaše a dva plátky chleba. Oběd - šťouchané brambory a jeden karbanátek. Večeře – polévka, suchý chléb a káva. Britské zajatce také šokovalo množství sněhu a silný mráz, s nímž se v jim neznámé krajině museli potýkat. Na konci ledna 1941 byli dokonce odvezeni z MUNY a nasazeni na práce na železnici. Čistili zaváté železniční tratě a vykopávali ze sněhu vlaky, které uvízly v nafoukaných závějích. „Vstáváme brzo ráno. Kvůli strašnému mrazu v horách trpíme omrzlinami uší a nohou. Nasněženo místy asi třicet stop vysoko[2]. Čtyři lidé postavení nad sebou nabírají sníh lopatami a hází navzájem přes své hlavy. Rozpouštíme rampouchy ledu, abychom se umyli. Několik bochníků chleba bylo ukradeno ze skladu potravin, a tak naše příděly byly kráceny. Bochník chleba pěti lidem namísto dosavadních čtyř. Polévky také ubylo. Ať nám Bůh pomáhá, protože se chystáme hladovět.“ Situaci britských zajatců alespoň trochu mírnily balíčky Mezinárodního červeného kříže, a tak si G. I. Beck mohl do deníku zapsat: „9. února 1941, neděle - Vydání dvaceti cigaret „Gold Dollar“ a jedné plechovky kondensovaného mléka na osobu od Červeného kříže. Jak je báječné dostat slušné kouření, vypil jsem plechovku mléka naráz. Dlouho nemáme žádné zprávy.“ O čtrnáct dní později byl jeho zápis ještě veselejší: „23. února 1941, neděle. První individuální balík od Červeného kříže. Je to neuvěřitelný zážitek. Někteří hned snědli obsah celého balíku a potom běhali stále na latrinu. Vařili jsme pravý anglický čaj nad svíčkami. Počasí se konečně zlepšuje.“ Zajatci často podléhali nemocem a nedostatek vitamínů způsoboval, že jim hnisaly i obyčejné povrchové škrábance. Navíc je trápila nejistota, protože nevěděli, co se děje doma a jak vypadá válečná situace. To vše samozřejmě nahrávalo různým fámám, např. po odeslání všech Irů do kmenového tábora v Lambinovicích: „Všichni Irové v táboře posláni zpět do Stalagu. Dohady o tom, že vyvstaly problémy mezi Irskem a Anglií a oni mají být dotazováni, za koho budou bojovat. Jen jestli je to pravda, Němci vymýšlejí množství triků. Znovu sněží. Už to trvá asi pět měsíců.“ A sněžilo dál, a tak si v polovině dubna mohl G. I. Beck poznamenat: „Dnes je velikonoční pondělí a máme volno. Nic se nedá dělat pro strašné chladno venku a navíc sněžení. Nikdy v životě jsem neviděl takovou zemi, jako je tato. Předpokládám, že budeme muset zanedlouho znova pracovat na železnici. Situace v této válce se pro nás zdá špatná - nevadí, musíme doufat, že to dobře dopadne. Poslední zprávy referují o těžkých bojích u obleženého Tobruku.“ Nicméně řada zpráv, k nimž se britští zajatci stykem s nuceně nasazenými nebo na práci zlákanými dělníky z Německem okupovaných zemí dostali, odpovídala do značné míry realitě a věrně popisovala stav na světových válčištích. G. I. Beck si tak 14. května 1941 zapsal do deníku, že zmizela Hitlerova pravá ruka Rudolf Hess[3]; 17. května 1941, že Němci obsadili Řecko a Jugoslávii[4] nebo k 27. květnu 1941 fámy o potopení německé bitevní lodi Bismark[5]. I když by zprávy o dobytí Jugoslávie a Řecka mohli zajatcům sdělit Němci sami, aby podlomili jejich odpor, v tehdejší době těžko pochopitelným činem Rudolfa Hesse nebo ztrátou vlajkové lodi své válečné flotily by se rozhodně nechlubili. Britští zajatci také doufali, že po zahájení války se Sovětským svazem se Německo dostane do potíží a zejména v prvních měsících po napadení Sovětského svazu se v deníku G. I. Becka objevovaly zápisy, které oscilovaly od idealistických nadějí přiživovaných fámami o tom, jak Němci v Rusku kapitulovali nebo že se Britové vylodili ve Francii, Američané v Dánsku a Německo bude do Vánoc poraženo, po naprosto depresivní zprávy o postupu wehrmachtu do nitra Ruska. Nejen z frontových bojišť, ale i z kmenového tábora se mezi zajatce v pracovních komandech dostávaly různé méně nebo více věrohodné zprávy. Např. 31. července 1941 si G. I. Beck zapsal: „Přišly zprávy z Lambinovic, že někteří z našich chlapců byli zastřeleni při pokusu o útěk. Náš lékař byl tři týdny uvězněn pro příliš lidské jednání s nemocnými.“ Nebo o necelé dva měsíce později se v jeho deníku objevuje zápis, že do Lambinovic bylo přivezeno 7 000 sovětských zajatců a někteří byli zastřeleni, protože vzali táborovou jídelnu útokem, když nedostávali najíst. Zatajit před zajatci nešlo ani to, co se dozvídali členové strážního oddílu při své účasti na pohřbu některého z mikulovických obyvatel, který padl v Rusku; jak se mezi německým obyvatelstvem rozšiřovala mobilizace na další a další ročníky nebo jaké potíže se projevovaly v zásobování potravinami. Přestože G. I. Becka trvale trápil stesk po domově a manželce Alici, jeho materiální situace se pozvolna zlepšovala, neboť k 3. září 1941 si zapsal, že od své ženy dostal už třetí balík šatstva a také v dalších týdnech se zápisy o došlých balících s šatstvem nebo cigaretami objevují v jeho zápisech poměrně pravidelně. V polovině listopadu 1941 se britští zajatci dozvěděli, že budou přesunuti na jiné pracoviště a nahradí je Rusové. „Tentokrát to bude pravda, hovoří pro to věže se stanovištěm kulometů a ostnatý drát. Civilisté mají hrůzu z příchodu Rusů. Měli zde raději Angličany.“ Třetího prosince 1941 následoval zápis: „Asi sto lidí odešlo na práci jinam. My odtud máme být všichni pryč na Nový rok. Nikdy jsem neviděl tak mnoho ostnatého drátu, jako je použito pro Rusy – dokonce kuchyň je celá zadrátovaná.“ Z prosince 1941 pocházely také společné fotografie britských zajatců z MUNY, které směli poslat domů. Z Mikulovic byl nakonec G. I. Beck spolu s ostatními britskými zajatci přesunut už 16. prosince 1941 a zamířil do Svitav. Pracovní komando E 67 bylo rozděleno na menší celky a G. I. Beck se dostal k práci na pile. Pracovní podmínky se mu sice zlepšily, ale jídlo pro zajatce ani zde nestálo za nic a 26. dubna 1942 si do deníku zapsal: „Jídlo je stále hrozné, polévka z tuřínu každý den.“ V dalších měsících si dělal krátké poznámky hlavně během volných nedělí, kdy se režim britských zajatců ve Svitavách dokonce zlepšil natolik, že 12. července 1942 byl G. I. Beck podle svého zápisu dokonce na procházce ve městě a pravidelně dostával z domova balíčky s cigaretami. V červnu 1942 zaznamenal také vypálení Lidic. Později ale Němci režim zajatcům zase zpřísnili a zatrhli jim také navazování důvěrných vztahů s dívkami na pracovišti. Ty v deníku G. I. Beck zmiňuje jako československé, což není vyloučeno, neboť Svitavy sice ležely na území připojeném v roce 1938 k říši, ale v jazykově smíšené oblasti. Navíc do průmyslového centra za prací bezpochyby dojížděly i desítky obyvatel z nedalekého Protektorátu Čechy a Morava. Velmi zajímavý je také zápis z 19. ledna 1943, dokumentující, že i mezi strážnými a zajatci se mohly rozvinout korektní vztahy, neboť ne každý Němec byl nacista a dlouhá válka a ohromné ztráty se nepochybně podepisovaly na náladách obyvatelstva: „Dnes nás opouští strážný Otto Hauet, byl s námi od loňského 3. června. Nejlepší Němec, se kterým jsem se vůbec kdy setkal. Také jeho manželka pro nás hodně udělala.“ V té době už se také začala obracet situace ve vývoji války a z přelomu ledna a února 1943 pocházejí z Beckova deníku zprávy o těžké situaci německého expedičního sboru v severní Africe nebo o porážce u Stalingradu.[6] G. I. Beck také zaznamenal zprávy o totální mobilizaci: „Veškeré velké továrny nepotřebné pro válečnou práci byly uzavřeny. Veškeří dostupní lidé musí být mobilizováni.“ Protože se popis vývoje válečné situace v dalších měsících obdivuhodně kryje s rozhlasovým zpravodajstvím z Londýna, zdá se, že britští zajatci byli o vysílání zahraničního rozhlasu informováni z důvěrných zdrojů na pracovišti, neboť teprve k 20. srpnu 1943 si G. I. Beck do deníku zapsal, že mohl poprvé slyšet vysílání londýnského rozhlasu, když stráž nedávala pozor. Od té doby se jeho zápisy o poslechu zahraničního vysílání objevovaly celkem pravidelně. Stále více se také on a další britští zajatci ve Svitavách setkávali s uprchlíky z rozbombardovaných částí Německa a v jejich okolí vzrůstal počet Němců, kteří si stěžovali na nedostatky v zásobování a zhoubnou válku. Rostl rovněž počet těch, kteří začínali tušit, že to pro ně nedopadne dobře. Někteří neunesli vývoj událostí psychicky a G. I. Beck zažil, že se jeden z německých civilistů, s nímž od počátku svého pobytu ve Svitavách pracoval, oběsil poté, co v Rusku ztratil syna. V kontrastu s těžkostmi civilistů na německém území se k lepšímu měnila materiální situace anglických zajatců. K 29. září 1943 si G. I. Beck např. zapsal: „Včera jsem dostal dva balíky cigaret. Jeden od Alice a jeden z pluku a také pár bot od Červeného kříže.“ Snad ještě lépe dokresluje tento stav zápis z 24. prosince 1943: „Dnes jsem udělal dva balíky pro dva civilisty v práci. Každý z nich má tři malé děti, a přestože jsou to nepřátelé, člověk by neměl mít v sobě zášť, pokud jde o děti. Několik našich chlapců převlečených za Santu Clause také obešlo rodiny civilistů. Místní děti milují anglické Vánoce.“ Že náklonost byla oboustranná, svědčilo i to, že 3. ledna 1944 dostal G. I. Beck od spolupracovníků láhev vína. Na druhé straně z Beckova deníku jasně čiší, že ač sám v té době netrpěl nedostatkem po materiální stránce, o to více strádal steskem po svých blízkých. Paradoxně tak byl raději v práci, než když měl volno o nedělích, kdy mu mysl prostupovaly černé myšlenky a on se užíral tím, co asi dělá jeho žena, s níž před mobilizací strávil v manželství jen půl roku. Často pak trhal dopisy, které jí napsal a podléhal depresím, neboť počet rozvodů podávaných „na dálku“ manželkami zajatců mezi členy pracovního komanda vzrůstal a on to pochopitelně registroval. Měnili se také strážní, s nimiž zajatci přicházeli do styku. Zřejmě v rámci rekondičních pobytů po zraněních a v době dovolených stálých strážců byli „v týlu“ u zajatců nasazováni i bývalí „fronťáci“, kteří ke „kolegům“ ve zbrani přistupovali jinak než fanatici odkojení propagandou Hitlerjugend, co nikdy nepoznali útrapy skutečného válčení. G. I. Beck si tak v druhé polovině roku 1943 mohl do deníku zaznamenat napohled neuvěřitelné věci. Třeba 27. srpna: „V pondělí se vrátí k pluku a nám bude líto, že odejde. Je to skutečný frajer. Byl zraněný na čtyřech místech v Rusku a po omrzlinách přišel o zuby. Navíc umí také anglicky.“ Nebo 16. října: „V pondělí ztratíme našeho strážného. Byl na nás velmi hodný a šlo s ním poslouchat rádio.“ Na druhé straně je třeba říci, že se v Beckově deníku objevují i zprostředkované zprávy z Lambinovic, které na jedné straně vypovídají o údajném útěku velké skupiny zajatců podzemním tunelem a na druhé straně referují i o krutostech některých strážných a smrti zajatců. Od jara 1944 začaly anglické zajatce ve Svitavách budit sirény leteckých poplachů a trápily je i výpadky v poště, díky nimž přestávali být v kontaktu se svými blízkými a nedostávali žádné balíčky. Přesto ze zdrojů na pracovišti nebo z tajného poslechu rádia už 6. června 1944 věděli, že byla otevřena druhá fronta. V této době se G. I. Beck v rámci svého pracovního nasazení ve Svitavách už relativně „volně“ pohyboval a jezdil i za město a do nedalekého protektorátu kácet dřevo. V létě ale vážně onemocněl zánětem ledvin a pobyl dva týdny v nemocnici. „Všichni se ke mně chovali báječně, včetně sester. Co se týče Milosrdných sester, tak jsou skvělé. Zvláště na sestru Angelu nikdy nezapomenu. Udělala pro mě hodně a předtím, než jsem odešel, projevil jsem jí svou vděčnost tím, že jsem jí dal dvě tabulky čokolády, hrozinky a sušené švestky. Téměř plakala radostí, když to dostala. Také dalším sestrám jsem dal čokoládu. Před odchodem jsem si podal ruku se všemi, včetně pacientů. Jeden muž mluvil velmi dobrou angličtinou, byl z rozbombardovaného Berlína. Studuje náš jazyk. Říkal, že po válce pojede do Anglie. Je to inženýr. Dal mi i fotografii. Doktor ho viděl mluvit se mnou a varoval ho, že je nedovolené mluvit se zajatci.“ V polovině července 1944 se G. I. Beck z důvodu prodělané nemoci vrátil po čtyřech letech opět do Lambinovic. Jeho stav se ale zhoršoval a na podzim prodělal operaci ledvinového kamene. Z nemocniční postele viděl bombardovací svazy Spojenců letících na rafinérie v Horním Slezsku. Na konci listopadu byl propuštěn z nemocnice a poslán k doléčení do kmenového tábora. Další týdny v táboře však byly pro G. I. Becka a další zajatce utrpením. I v britském sektoru totiž vládl hlad, zajatci nedostávali balíky a modlili se, aby Rusové už přišli. Schopní pochodu byli evakuováni a G. I. Beck spolu s dalšími nemocnými zůstal v táboře. Situace se v Lambinovicích každou chvíli mohla zvrhnout v katastrofu. Ostatně zápisy v Beckově deníku z přelomu ledna a února 1945 jsou více než vypovídající: „V táboře už neteče žádná voda. Používáme sníh k umytí a přípravě čaje. Dnes nám bylo řečeno, že není chléb, ani suchary k jídlu. Tato doba čekání je nejtěžší zkouškou mého života válečného zajatce. Existujeme jen na bramborách.“ Představitelům Mezinárodního červeného kříže se nakonec podařilo zajistit evakuaci většiny britských zajatců po železnici do nitra Německa, a tak 2. března 1945 opustil G. I. Beck v dobytčím vagonu spolu s dalšími 45 nemocnými Lambinovice. Osm dní strávili namačkaní v nevelkém prostoru s minimem jídla, vody a tepla, než dorazili do Stalagu XVII A v rakouském Kaisersteinbruchu. Ale i dny v novém prostředí byly pro zajatce bojem o přežití. Díky nedostatku jídla a špatnému zdravotnímu stavu G. I. Beck sotva dokázal stát na nohou. Ale aspoň žil. V sousedním ruském bloku podle jeho deníku umírali zajatci po desítkách denně. Čtvrtého dubna 1944 tábor konečně osvobodila Rudá armáda a G. I. Beck se opět ocitl na svobodě. Byl odeslán do Budapešti a odtud spolu s ostatními britskými zajatci přes Rumunsko do ruské Oděsy. Zde 2. května 1945 nastoupili na loď a přes Neapol a Glasgow se po třech týdnech dostal do Anglie. Tím zápisy v jeho deníku končí. Jaké byly jeho další osudy, nevíme. Víme jen to, že jako válečný veterán při propuštění z armády v listopadu 1945 dostal za pět let strávených v zajetí 76 liber, 8 šilinků a 6 pencí a licenci k provozování obchodu s ovocem a zeleninou…   [1] Heeres-Munitionsanstalt Niklasdorf – Vojenské muniční skladiště Mikulovice [2] Stopa = anglická délková míra, cca 30,48 cm. [3] Ve skutečnosti tajně odletěl z Německa 10. 5. 1941, aby se údajně pokusil se zástupci protichurchillovské opozice vyjednat mír s Anglií. [4] Ve skutečnosti byly obě země obsazeny během dubna 1941. [5] K potopení německé bitevní lodi došlo skutečně toho dne. [6] Např. z 3. 2. 1943: „Nejnovější zprávy z novin – německá 6. armáda bojující na jih od Stalingradu byla přemožena. Staré dobré Rusko“. Nebo zápis z následujícího dne: „Bitva o Stalingrad skončila. Němci ztratili 500 000 mužů. Noviny píší, že tito lidé bojovali a dali své životy pro vlast a postavili tak pomník, který nebude zapomenut lidmi Německa.“