I spojenci zabíjejí

Sám pocházel z malé vesnice kousek od Paříže. Byl nejmladší ze čtyř dětí, a když dospěl, pracoval stejně jako jeho otec na rodném statku. Vojnu absolvoval v Maroku a v roce 1935 se oženil s Germaine. Za rok se jim narodila malá Raymonde. Takový malý uzlíček. Když ho znovu povolali do armády, měla už čtyři roky. Nejdřív Germain popichoval, že by jí mohli pořídit bratříčka, ale když vypukla válka, byl rád, že k tomu nedošlo. Germain by po jeho odchodu měla o starost víc. Už tak se vedle malé musela starat o jeho starého otce. Při vzpomínce na Germaine a dcerku Raymonda píchlo u srdce. Takovou dobu už je zase neviděl. Poprvé se nadlouho museli rozloučit, když kvetly třešně a vzduch voněl jarem. Povolávací rozkaz znamenal konec nejistoty. V září 1939 na něj ještě nedošlo, měl už přece jen nějaký pátek a věřil, že si Bošové, jak se ve Francii Němcům posměšně říkalo, vylámou zuby na Maginotově linii. Nevylámali a místo toho ji obešli. Na nádraží v Montsoultu se rozloučil s plačící Germaine. Vlastně si pak ani moc nezabojoval. Byl to spíš útěk, a když se jejich ženijní pluk dostal do obklíčení, nikomu se nechtělo umírat. Pak už jen trmácení stovky kilometrů někam na východ a putování z lágru do lágru – Lambinovice, Zaháň, Těšín. Stráže si užívaly pocitu odplaty za rok 1918 a nadřazenosti rasy, která je prý předurčena rozhodovat o světových dějinách. Žádná úcta, žádný soucit, jen pohrdání a nadutost. Navíc strašné žrádlo, které by doma nehodil ani psovi, a každodenní dřina při výstavbě tábora. Asi do něj chtějí zavřít celý svět. Vedle Francouzů a Poláků viděl Raymond v lambinovickém táboře i Angličany, co nestihli utéci zpátky na ostrovy. Těch oslavných řečí v novinách ze září 1939. Jak to s jejich expedičním sborem společně natřeme Hitlerovi. To teda jo! Celou zimu naše i jejich armáda proseděly na zadku, a když Bošové skutečně zaútočili, stahovali jsme se tak rychle jako kalhoty při průjmu. Šli jsme s Angličany do války kvůli Polákům, a pak jsme se s nimi ocitli v jednom lágru. Když si francouzští zajatci postavili v lágru baráky, udělali z nich pracovní skupiny a posílali je pracovat tam, kde to říše zrovna potřebovala. Třeba do lesů kácet dřevo. Francouze potom z Lambinovic převeleli pryč, a tak přemisťovali Raymonda z místa na místo. Putoval do táborů v Zaháni a Těšíně a jediné spojení s domovem mu poskytovaly občasné dopisy od Germaine. Na Vánoce 1943 se Raymond konečně dostal domů. Když se poprvé dozvěděl, že budou propuštěni a získají statut zajatců v civilu, jásal. Slyšel o tom už dřív, že francouzští zajatci, zvláště ti z jihu, který spadal pod vládu ve Vichy[1], jsou propouštěni z lágrů. Je však pustili až poslední listopadový den roku 1943. Nebyla to sice zas až taková výhra, jak si představoval, ale po čtyřech letech trávil svátky zase doma. Jako by odešel včera, jen z Raymonde už byla malá slečna. Doma ve Francii slyšel, že válka brzy skončí. Američané jsou v Itálii a invaze je na spadnutí. Po Novém roce se musel hlásit na okupační správě a šupem vyrazil zase zpátky. Přidělen byl na zemědělské práce v České Vsi. „Uvědomte si, že nesmíte opustit vesnici, neboť v případě jakéhokoli pokusu o útěk bude potrestána i vaše rodina,“ tak nějak to mizernou francouzštinou říkal plešatý skrček, který jim vysvětloval, jakou mají čest, že mohou podporovat říši v jejím boji proti světovému židobolševismu a ještě za to dostat zaplaceno. Přidělen byl na hospodářství jedné vdovy. Byla už stará a práce v hospodářství nezastala. Než přišel Raymond, staral se o ni její synovec, ale toho už také povolali na frontu. Nejdřív se na Raymonda moc sympaticky nedívala, ale časem jsme si na sebe zvykli. Rozhodně to bylo lepší než v táboře a taky se pořádně najedl. To paní domácí nešlo upřít. Vařit uměla. Navíc, i když potraviny byly na lístky, na dvoře toho na talíř běhalo dost. Raymond na místních Němcích viděl, že mají strach. Strach z toho, co přijde, až ten jejich Vůdce prohraje válku. Vždyť za ten bordel v Evropě mohli oni. Do té doby, než začali toužit po připojení k Německu, Raymond o nějakém Československu ani neslyšel. Zaregistroval ho, až když se v novinách začala přetřásat spojenecká smlouva mezi Francií a tím státečkem, co byl na mapě jen pár let. Velmoci se ale nějak dohodly a v Mnichově zachránily mír. Tomu urvanému šaškovi to ale nestačilo a ani ne za rok stejně rozpoutal válku. No, teď aspoň Němci sklidí, co zaseli. Už to dlouho trvat nebude. Navíc za chvíli budou Vánoce a já pojedu zase domů. Ze snění vytrhl Raymonda zvláštní zvuk. Bleskově si uvědomil, že ví, co to je. Tohle slyšel, když na jejich zákopy před čtyřmi lety padaly bomby. Odhodil vidle a skočil ve chlévě mezi krávy, aby se kryl za masivním žlabem. Ale jen zapraskala střecha ve stodole a tak nějak divně to žuchlo. Když se nic nedělo, vyšel ze chléva. Vlastně ve stejnou chvíli, kdy se na zápraží objevila paní domácí. Bylo vidět, že si jen spěšně oblékla kabát a uvázala šátek. „Raymonde! Raymonde, kde jste? Co to bylo?“ „Nejspíš bomba, paní Kapsová. A máte moc velké štěstí, že nevybuchla. Jen rozbila střechu ve stodole.“ Majitelka hospodářství se vydala ke stodole a Raymond za ní. Jeho zvědavost byla v tu chvíli silnější, než varovný hlas, který mu říkal, že to není moc dobrý nápad. Ale z udusaného mlatu trčel jen železný válec, který byl svou špicí hluboko zabořen v zemi. Odebral se tedy zpátky ke své práci a majitelka hospodářství šla na obecní úřad nahlásit škodu a nevítaný dárek. Když se vrátila, oba se najedli a Raymond vyhledal prkna na opravu střechy. Na tu bombu se prý přijede podívat pyrotechnik. Už aby to bylo pryč. Raději kolem toho chodil po špičkách. Když nařezal prkna a vylezl na střechu, otřásl údolím Bělé obrovský výbuch a budovy hospodářství se změnily v hromady cihel. Smrt v nich nalezl nejen válečný zajatec Raymond Bary, ale i majitelka hospodářství Sofie Kapsová. O tom ale už nic nevěděla posádka bombardéru, který se s jedním nehybným motorem vracel na mateřskou základnu. Patřil k těm, které ráno z Itálie zamířily na hornoslezské rafinérie. Těžká šichta představující hodiny a hodiny letu nad nepřátelským územím, kdy je člověk neustále jednou nohou v hrobě. Jedinou starostí posádek bylo úspěšně vysypat nad cílem náklad, vyhnout se zásahu flaku, nepotkat nepřátelské stíhače a ve zdraví se vrátit. O nějakém hrdinství mohl uvažovat jen blbec. Ti rozumnější z takové naivní představy už dávno vystřízlivěli. Třetímu stroji čtvrté perutě 15. letecké armády USA přestal při přeletu přes hřeben hor pracovat motor na levém křídle. Pilot nastavil výkon ostatních na maximum, ale bylo mu jasné, že pokud svaz v případě nebezpečí zvýší rychlost, neudrží se ve formaci. A osamocený bombardér představoval pro Luftwaffe snadnou kořist. Navíc tři zbývající motory jdoucí na plný výkon spotřebovávaly více paliva a základna v Itálii byla tak strašně daleko. „Vyprázdnit pumovnici,“ rozhodl proto bez přemýšlení a bombometčík splnil rozkaz. Šestnáct 227 kg těžkých pum opustilo útroby stroje a Liberator poskočil kupředu. Posádka si s úlevou oddechla, teď ještě doletět domů. Pumy, které 12. prosince 1944 dopadly v okolí České Vsi, nenapáchaly vážnější škody krom jediné, jež dopadla do hospodářství Sofii Kapsové. Nastavený časovač způsobil, že nevybuchla hned, ale až několik hodin po dopadu. Statek byl rozmetán a poškozeno bylo i šest dalších domů v okolí. Po pěti dnech se na hřbitově v České Vsi konal pohřeb zemřelých. Sofii Kapsovou uložili do rodinné hrobky, Raymonda Baryho do čerstvě vykopaného hrobu. Na rozdíl od 12. prosince svítilo slunce. Po obřadu se na blankytném nebi opět objevily stříbrné vážky. Bombardování před pěti dny nebylo přesné a rafinérie dál běžely na plný výkon. Nálet bylo nutné zopakovat, neboť válečný stroj držící německou armádu v chodu bylo potřeba vyřadit z provozu. Ve formaci čtvrté perutě však toho dne chybělo několik strojů.[2] Lidé dole to ale nepoznali. Ze hřbitova spěchali domů a každou chvilku zvedali zrak k obloze, aby se ujistili, jestli zase nepadají bomby. Z finančních příspěvků Francouzů nuceně nasazených v České Vsi byl později na hrobě Raymonda Baryho vztyčen malý pomník. Po válce byly jeho ostatky exhumovány a převezeny do jeho rodné vsi Nerville-la-Forét. V roce 2005 spočinula po jeho boku i Germaine.[3]   [1] V závěru války mezi Německem a Francií se francouzská vláda přemístila z ohrožené Paříže do lázeňského města Vichy ve střední Francii, kde také 22. 6. 1940 podepsala kapitulaci. Formálně vláda ve Vichy vládla celé Francii, ale severní část země včetně Paříže podléhala německé okupační správě. Jižní část byla do značné míry suverénní. [2] Nálet na hornoslezské rafinérie 17. 12. 1944 byl poznamenán napadením bombardovacího svazu německou Luftwaffe. Ochranná stíhací eskadra Američanů se zdržela a svaz musel nad Moravou čelit útoku bitevních Focke-Wulfů Fw 190A-7. Než američtí stíhači přilétli, došlo k sestřelu několika bombardérů. Poté se ale karta obrátila a k zemi šly letouny Luftwaffe. Souboj se co do počtu ztrát na obou stranách stal největším střetnutím mezi německým a americkým letectvem nad územím Československa za druhé světové války. [3] Příběh Raymonda Baryho byl volně zpracován podle vzpomínek jeho dcery Raymonde, která má 84 let a dodnes žije v rodném domě svého otce.